Močálem se plíží...

Tak nějak si nemůžu zvyknout že kolem našeho města teče řeka Morava a kolem ní jsou lužní lesy. A v těch lužních lesích jsou co? Ha, komáři!
Byla jsem se teď po párkrát projet na kole, jednou dokonce i s mužem a zážitky veliké.
Doma u rodičů jezdíme pravidelně, v týdnu na malé trasy, asi tak tu hodinku dvě, podle terénu. Ono to jinak uprašuje po silnici a jinak po polňačce. Bráváme i psíka, ale ten je potvůrka mazenaj (teda mazaná). Když vyjedeme z vrátek tak první dva kilometry běží vedle kola celá šťastná. Ale pak začne zpomalovat a zpomalovat a už neběží, spíš se táhne. Ale není to tím, že by ji boleli nožičky, to není taková divočina. Protože na to hlemýždí tempo nemám nervy, nasadím ji na košík a za dědinou ji zas pustím. Na volno. Mezi vinohrady ať si vesele běhá. A tam že jí to běhá parádně. Já jedu na kole, z mírného kopečka a nestačím jí.
Poprvé když jsem jela u nás v městě tak že pojedu kolem Moravy, dozadu lesem, vyjedu u hřbitova a pojedu domů. Trasa tak do hodinky. Je tam mizernější cesta. Ale nic co by se nedalo zvládnout. Může jsem nechala doma, spal. Hned první zastávka směřovala na pumpu neboť jsem měla úplně prázdná kola. No a tam cedule jak kráva "Zákaz foukání jízdních kol". Hm, no nic, rozhlídla jsem se a jala se foukat. Za chvilku bylo hotovo, nikdo mě neseřval a já měla ruky zaprasený až po lokte. Ale byla jsem spokojená že to prošlo. Tak jsem mohla konečně vyjet. Pádím si to kolem odlehčováku, kolem jezu, podél Moravy, v lese na mě dýchl velmi příjemný vzduch. Všechno omamně vonělo, cesta se trochu zhoršila a já na kole seděla jak vosa na bombóně. Ale hlavně že jedu. Předjela jsem pár jezdců a běžců a dojela na rozcestí. Nějak jsem si nebyla jistá kam dál. Tak tak chvilku koukám a jeden sympatický párek za chvilku doběhl blíž tak jsem se jich zeptala, kudy tudy. Borec se usmát, prohlídl si mě, kolo a ještě jednou. A pak mi řekl že rovno bych vyjela u kasáren, ale to není cesta pro mě. Vlevo bych vyjela u hřbitova (tam jsem měla namířeno) ale je tam kaluž, ale dá se nějak objet křovím. O tom že je ještě nějaká cesta do prava mlčel. Já poděkovala, oni se otočily a běželi zpátky.
Sice jsem poděkovala ale myslela si svoje. To jsem ještě jako nikdy neviděla kaluž??? Osel. Nasedla jsem a jela až jsem dojela ke kaluži. Tak takovou jsem fakt ještě neviděla. A jak se dá obět? Křovím? Jako kterým. No tak se kouknu. V ten moment jak jsem zastavila, jsem byla odsypaná komárama. Tak kde je ten chodníček? Vlevo lužní les a kaluž, vpravo lužní les a ropák. No nic otočila jsem kolo, oklepala komáry a jela zpátky. Po té samé cestě. Jak já se nerada vracím. To není důstojné ani pro krávu :) Dojela jsem zpátky k jezu a rozhodla že ještě je moc brzo a moc hezky jet domů. Tak jsem jela ještě dál podél Moravy a kolem zahrádek. Tam jsem se trochu pomotala, protože jsem tama jela jen jednou a to mě muž vedl. ale zvládla jsem to. Dojela dom, kolo uklidila, šla koupit mléko, udělala buchtu, poklidila a teprve tak se můj muž vzbudil.
Trochu jsem se rozepsala, zbytek si nechám na příště :)