Zkamenělý dítě...

   Dostali jsme dítě. Nebo lépe řečeno, ukradli jsme dítě :)

   Na začátku listopadu k nám do rodiny přibylo nové dítě. Žádné miminko, ale už skoro hotový, 14ctiletý člověk. Rodiče Dítě ponechalo v Praze a jelo k nám na Moravu. Mělo 172cm a 52 kg. Jeho zdravotní stav, byl žalostný. Po 3 týdnech nitrožílní výživy, bylo celkem vyhladovělé.  Na začátku nemohlo vyjít bez odpočinku do patra. Takto vypadalo po atace Crohnovy choroby.

   Bylo slebé, ale šťastné. Po roce dosáhlo svého. Uteklo z Prahy...

   Dneska už spokojeně chodí do školy, připravuje se na přijímačky na SŠ. Nebo aspoň by mělo. Ven stále moc nechodí, protože s vrstevníky si moc nerozumí. Po tom, co párkrát uteklo hrobníkovy z lopaty, se vlastně ani nedivím, že si s něma nemá co říct. Nespojuje je absolutně žádný společný zájem. A popravdě, dítě jimi lehce opovrhuje...

   Je hodně emočně hladná. Občas říkám, že je to malý klokánek (z Klokánku pro děti). Hlavně ze začátku se potřebovala pořád s někým objímat, někoho se držet.. Teď už je to lepší. Potřebuje chválit a obdiv. Je sice velmi šikovná, na co šáhne, to se jí daří. Ale nic ji nebaví, netěší. Chybí ji ten drajv, zápal a nadšení. Nevím jestli je to projev osobnostního rysu nebo Crohna. Velmi ráda se nechá obskakovat. Dokonce bych řekla, že je líná se i najíst. Pokud jí jídlo nepřinesu pod nos, sama se mnohdy ani nenaobědvá...

  Přes všechny její vady a chyby, ji milujeme. I přes to že umí rozeštvávat. Umí být falešná, sobecká, neupřimná, lže. Přes to všechno bych ji nerada vracela zpět. Jednak k nám už patří a také nevím jak by to s ní dopadlo doma v Praze...

 

Vývar

   Začala jsem si vařit před nějakýma asi 2 a půl roky. Od té doby vařím téměř denně. Někdy jen pro sebe, někdy pro víc strávníků s různými preferencemi. Není problém.

   Ale až před nedávnem jsem objevila kouzlo vývaru. Dělám si ho do zásoby tak na 3-4 dny. Když jsem vařila pro Muže, používala jsem kostku. Bylo mi v podstatě jedno jakou, hlavně aby to mělo sílu. Na jídlo k rodičům, jsem nepoužívala nic. Tatínek vždycky tvrdil, že nemá vývary z kostí a z masa rád. Že mu smrdí, že je to hnus a tak dále. No možná, ale já ho už úspěšně vývarem krmím přes rok :)

   Naučila jsem si jej přidávat i pod maso. A to jsem maso vždycky vařila jen na vodě.

   Kromě toho, že všem chutná jídlo s vývarem víc, to má ještě jednu výhodu. Člověk se nají a je najezenej, spokojenej a dlouho zasycenej. Nemusí nikde spůzat a hledat co by si dal dobrého. Mám vypozorované, že po takovém poctivém jídle nikdo nevyžaduje svačinky a druhé večeře. 

   Nejčastěji používám vepřový vývar. Čas od času hovězí. Kuřecí, pokud se nepletu jsem zatím nedělala. Pokud hrozí, že vývar nestihnu spotřebovat tak jej přidávám psům do žrádla. Kosti pak dostanou na žvýkání. Protože nejčastěji používám tlakový hrnec, kosti jsou opravdu vyvařené až na morek. Jdou prstem rozmačkat. 

   Občas uvařím uzené kosti a použiji je jako základ pro uzenou polévku. Pak už jen přidám kroupy, později i brambory a zeleninu. Taková polévka, hlavně když se uleží, je opravdový vyprošťovák. Opravdu narovnává trubky a hladí bříško. Vývar díky tomu že obsahuje mnoho minerálů, posiluje imunitní systém, vyživuje klouby, vazy, šlachy. Zlepšuje a zkvalitňuje prý i spánek. Když je opravdu poctivý tak po schládnutí zrosolovatí. Je to želatina na masový způsob :)


   A co vy? Vaříte vývar? Máte jej rádi?

   

Nechám si projít hlavou, kam všechny věci plavou...

Asi bych měla začít od začátku.

Znovu. Opět. Zas...

   Mám ráda nové začátky. Nové vztahy, nové plány, ptáky a kamarády... .:) I když paradoxně moc nových vztahů nenavazuji. Ale mnohdy jsou ty nové začátky těžké, pro někoho to zároveň znamená konec, pro někoho výzvu... Pro mě jak kdy. Jakmile si nový zvyk upevním a vydržím, už u něj i zůstanu. Mám věrnou povahu.

Takže vlastně o čem to chci psát?

Pořád o tom samém - o mé rodině a o mě a mých psech :)

o vaření

o Crohnově chorobě

o sportu

o kundalini józe

Prostě o životě.

This is SPARTA...

Ač nemám ráda přílišné poangličťování, nic jiného mě nenapadlo.
Jak možná víte, před časem jsem psala o tom, že bych se ráda zúčastnila Spartan Race. Když jsem to celá nadšená říkala muži, tak se zhrozil a naštval a řval po mě, že ještě jedno jediný kilo a jdu do léčebny. Trochu jsem se zarazila, hodně se naštvala a dnes mě trošku mrzí že jsem mu tohle chování nechala projít. No co už. Příště se nedám. Jenže popravdě řečeno, v té době jsem si ani na Spartana netroufala. Takže jsem ani nijak velice netrénovala. Jen jsem obdivovala všechny, kteří to dají. Taky mi každý říkal, že podle je masakr a že to není pro něho. Kdybych ale našla parťáka, šla bych do toho. Sama jsem si taky netroufala. No a abych mohla obdivovat každého kdo se do tohoto bláznivého počinu vrhnul, byl mi Spartan skoro pod nosem - v sousední dědině. V době kdy jsem každého přemlouvala k účasti a všichni odmítli, jsem se rozhodla že když se nebudu aktivně účastnit podívat se pudu. No a na čumendu se mi přihlásilo o poznání víc lidí. Ale zase realita byla jinde :) Takže na Spartan přijela akorát má sestřenka.
V den D. jsme po práci vzaly auto, a v silné sestavě - mamka, sestřenka, já, prostřední a maličký pes jsme se vidaly na ně. :) Už předem jsem věděla že bude silná účast protože asi tak 14 dní před jsem náhodou mluvila s panem starostou z Bořetic a říkal že už je stop stav že je přes 4.000 účastníků. Když jsem se ho ptala jestli si to půjde taky zkusit tak s úsměvem a vtipem mi odpověděl že on? On určitě ne :) Ještě to trochu protáhl a málem jsem mu skočila na to že poběží v první vlně :)
Když jsme dojely měla jsem trochu obavy z toho, kde nechám my car :) Ale po haluzi bylo místo u nádraží. A po haluzi jsem dostala šanci si natrénovat podélné parkování. Tak jsem se chvilku trápila, ale nakonec se dobrá věc podařila. Před náma byli nějací pánové a mám takový pocit že ještě o minutku déle a nabídli by mi, že mi zaparkují. :) (Což už se mi jednou stalo. A můžu říct že mě to potěšilo, ač jsem s díky odmítla)
Pak jsme se vidaly směr STARTA. Hned na začátku byla velice divácky atraktivní záležitost. Brodění přes Svodnicu - Trkmánku. Ač je Svodnica čistá a žijí v ní ryby a ondatry a byly spatřeni i bobři, bahna tam bylo dost. A jako každé bahno i toto smrdělo. Někteří protestovali, že jsou sto sr...., ale můžu říct že to už opravdu dávno ne. Chvilku jsme postály a pak šly dál k dřevěné stěně. Hodně mě překvapilo, že ji dost lidí dalo. Hned za ní byly tři vyhloubené škarpy naplněné vodou a zemina nebo spíš už bláto před nima. Takže to udělalo takové terénní vlny kdy byla mulda blata, voda, blato, voda... A tady mě zas překvapilo, že to některé slečinky odmítly dát. A raději místo toho dělaly angličáky. Těch mi bylo i trochu líto, protože asi nevěděly do čeho jdou.
Spartan že přece i o tom, že je člověk celý od blata a leze do toho do čeho by normálně nevlezl. Sice ne že bych měla ráda bahenní koupele, ale přece jen tohle se opravdu dalo čekat.
O pár metrů dál bylo převracení pneumatik. Holky měly menší a kluci větší (asi jako vždy). Otočit jednou a zpátky na kolík. Pak následoval brod přes Svodnicu. Toto nebyla překážka, tomu to se nedalo vyhnout. Takže všechny slečinky co si bahno odangličákovaly stejně musely do vody protože to byla součást tratě. Tam jsem ale my už nešly. Aspoň ne dnes.
Vrátily jsme se ke stěně a proti proudu jsme si prošly zbytek trati. Takže od stěny jsme šly mezi sklepy na Kraví Hoře a tak jsme to vzaly vinohradem nahoru podél tratě až k rozhledně. Cestou se mamka a sestřenka vyzuly aby posilovaly první čakru. (Já bohužel musela zůstat obutá, neboť bych musela být po zbytek dne bez kompresivních punčošek a to si ještě vážně netroufám). U rozhledny byla občerstvovací stanice.
Trať pak dál pokračovala mezi terasami nad Němčičkami a Bořeticema až do velmi prudkého stoupání (v našem podání klesání protože jsme šly proti proudu) a na jedné z teras byla další překážka. Tentokrát to bylo tahání pytlů s pískem. Přes dvě terasy. A byl to docela krpál. Kluci měli dvacet a holky deset. Trať pak pokračovala přes silnic do sadů. Marhulových sadů. Ale ještě před tím bylo opět další disciplína. Přechod přes kladinu. Byla dvakrát lomená a díky svému strategickému umístění, kdy běžci museli zdolat prudký kopec a tím byly tak rozhrkaní že tu kládu prostě nedali. Pak na vrchu kopce byla konstrukce která se měla zdolat ručkováním. Vyzkoušela jsem, nedala jsem.
Pak trať pokračovala k první překážce, kdy se měl zdolat balík slámy. Dole jsme koukly na pár posledních překážek. Kdy (opět to beru pozpátku) proběhnutí mezi gladiátory byla už jen maličkost a stejně tak tak přeskok přes oheň.
Po něm byl hod na terč a teprve pak byly ty opravdu výživné překážky. Jako šikmá stěna, kde si všichni úžasně pomáhali. Ač se vůbec neznali. Šikmá sněna se skládala z několika částí. Prvně se muselo vyškrábat na bahenní muldu, skočit do vody a z se po šikmé ploše pomocí lana vyškrábat na nahoru a pak po jakoby žebříku dolů. Tím jak šikmina byla obalená bahnem tak to pekelně klouzalo a právě tady bylo zapotřebí pomoci od někoho kdo už byl navrchu.
U tohoto zastavení byl úžasný dráp. Byl tvrdý, přísný ale intuitivní. Když viděl někoho že na potřebuje spíš povzbudit tak povzbudil a těm slečnám co tuto překážku odmítly dát naordinoval 50 angličáků. Před touto šikminou byl ostnatý drát. Někteří jej dávali technikou válí sudů. Nejlepší bylo to brát při kraji. Protože uprostřed je prověšený a tím pádem o pár centimetrů niž než u kraje. Před ostnatým drátem byla věž pro šplh na laně. To nedala pokud vím žádná holka. A všimla jsem si že nikdo nepoužil techniku kdy si nohama z toho lana uděláte smičku a po ní to jde o něco snáz. Ale na to lano jsem si ani nesáhla a kecám, vím. Jo a lezlo se na něj opět z bahenní koupele. Je možné že bylo těžké a ta smyčka prostě nešla udělat. Věž byla posledním úkolem před brodem. (pořád jsme šly v protisměru). Mezi brody byly dvě překážky. No vlastně tři. Klasická Spartanská stěna. Jednou přes, jednou skrz a jednou pod. Pak brodění se mezi vrbičkama a překonání lanové sítě. Ale toto už jsme neprocházely. Aspoň ne ten den.
Jinak hodnocení je takové že příští rok jdem do toho. Že bysme to všechny daly. Teda zkusily. Samozřejmě je nám jasné že všechny překážky bysme nedaly ale aspoň se pokusily. Nejrychlejší kluk to měl za 35minut. Zajímalo by mě, jestli dal všechno nebo tam kde mu bylo jasné že to nepude dal rovnou angličáky. Prostě jestli doběh k překážce a zkusil. Nebo doběhl a rovnou angličákoval. Počasí moc pěkně vyšlo a další příjemný bonus je to že muž byl v práci. Přijel potom za náma až když jsme to měly celé prošlé. Bude to znít hnusně, ale aspoň nezavazel. Celkově tam byla moc příjemná atmosféra. Jak na takovém pozdně letním festivalu. Ale s tím rozdílem že tam nebyl nikdo ožralý či jinak zhulákaný. (Ač byl čas burčáků. Což pro někoho kdo to nezná je velmi, velmi zrádné).

Mějte se pěkně, nic předem nevzdávejte a zkuste to. Buď dostanete po ní nebo do ní. Vaše Pražena

Svítí, svíti slunce nad hlavou...

Může to vypadat že jsem poslední dobou vše vypustila a věnuji se jen malýmu psovi.

Není to až tak úplně pravda. Stále jím primál. Stále sportuji. A snažím se rozšiřovat obzory co se týká jak sportu tak výživy. 

Čím jsem momentálně pohlcena tak je to kniha Jana Kwasniewkeho - Otimální dieta. Musím se přiznat že jakmile mám volnou chviličku tak okamžitě nalistuju příslušnou stránku a jedu. Teda čtu :)

Co se týká sportu mám novou kettlebell - 12kg. A jde to poznat. Osmička už mi byla malá a tato mi dává chvilkama pěkně zabrat. 

Ještě bych se chtěla zmínit o mé nové osobní výzvě. Za poslední rok jsem prošla neuvěřitelnou proměnou a to jak fyzicky tak i psychicky. Zjistila jsem že kromě fotek, kde jsem si zdokumentovávala svou fyzickou proměnu za poslední rok, nemám jednu jedinou. Takže STOP. Budu se víc fotit. Fotím ráda a troufám si samolibně říct že i dobře. Tím mám na mysli že se snažím aby když fotím psi na dvoře nebyly vidět v pozadí hadice, kýble a metle. Aby tam nebyly lidi s usekanýma končetinama a podobně. Takže budu opět víc fotit a občas vyfotím (nebo nechám vyfotit) i samu sebe.

Mějte se pěkně Vaše Pražena

Jede, jede mašinka...

aneb pes se veze.

Měla jsem trochu obavy jak bude malej psík snášet cestování. Přece jen je to cestovní pes.
A můžu říct že cestování miluje. Rád jezdí vlakem. Zatím jezdí zadarmo, protože je maličký. Dokonce tak malý, že kdyby to muselo být a nějaký cvaklístek protestoval tak ho můžu dát do tašky. Jen bohužel když jede vlakem tak mi sedí na klíně. A nevím kdo z nás upadne první do bezvědomí. :) Ráda bych zapracovala na tom, že bude sedět  na zemi jak každý druhý pes. Protože až bude škaredě nechci mí na klíně malého mokrého, špinavého potkánka.
No a když jede v autě je to trochu problém. Když řídím já, je vše OK. Dala jsem mu pod přední sedadlo v my car krabici, do ní svetr a kus stromu aby si mohl žužlat. A než vyjedeme z parkoviště už spí. Ale když řídí muž, cpe se mu na pupek. On ho totiž nemívá na klíně jako já, ale z pupíku mu udělal solidní polštář.
Co se týká kola, došel k závěru že ho člověk vymyslel jen proto aby se na něm vozili psi. Mám na kole vpředu košík a tam ho vysadím a on kouká a tváří se jak kdyby to osvobodil. Je teda pravda že mi jednou vyskočil, ale od té doby si dává pozor. Jen se divím že já ho ještě někde nevytřepala, protože přece jen kolo má jinačí stabilitu když se mi vpředu vrtí pes. A když se k tomu přidá polňačka tak chvilkama jenom nadskakuje. Ostatně já taky :)

Mějte se pěkně, vytáhněte kolo a běžte se projet dokud venku hezky. Vaše Pražena :)

Mám rád modrej kanafas...

...štěňata všech ras, starý tramvaje a sníh....

Nebo spíš by se hodilo:
Když se TO narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko...

Můj muž si pořídil štěně. Teď už máme psi tři. Možná si někteří pamatují jeden z prvních antivirů u nás a ten se jmenoval stejně - Tři psi.
Asi bych měla uvézt na pravou míru to že sice máme tři psi, ale jen když jsem doma u rodičů. Na bytě ve městě máme jen jednoho a to tohoto.
I když služebně nejstarší je naše Bulinka, kterou jsem se s mužem pořídili na začátku našeho vztahu. Chodily jsem spolu asi dva měsíce a pořídili jsme si pejska. Bulina měla tenkrát skoro tři roky a majtelka ji dávala pryč protože byla manželova, ten zemřel a ona se s ní nedokázala zžít. Na Bulině to bylo znát. Se ženskýma se nebavila a brutálně je ignorovala. Ale teď už je to dávno všechno v pořádku. 
Pak máme u rodičů Foxlici a teď Jack Russela. 
Když jsme se na něho jeli podívat tak jsem tak nějak stále předpokládala že to muže přejde. Prostě jsem tomu nevěnovala pozornost. Ale pro jistotu jsem doma všechno uklidila a udělala němé barikády aby mi nechodil do obýváku a do ložnice. Ale pustila jsem to z hlavy.
No a na druhý den za mnou muž dojel do práce s malou bílou kuličkou v náručí.
Teď už vím, že když se mužskej (a mám vyzkoumaný, že nejen ten můj) jede na něco JEN podívat tak to nikdy není JEN podívat. To že si to nedoveze dom je jen proto že je to malý, nezralý nebo zelený.
Dovezl ho ještě v prázdniny a malá sestřenka si ho opravdu užívala. Sice ji péče o štěňátko přešla za dva dny :)
Naštěstí tím jak máme i velký psy tak se ten malej vychovává celkem snadno. S loužičkama jsme přestali mít problém asi během týdne. Co teda je problém stále tak je spaní na bytě. První týden jsme se nevyspali vůbec. Malý nechtěl spát na místečku a neustále kňoural. Když jsem u rodičů spí v noci s Foxlicí v boudě a je spokojený. Po týdnu už jsme to vzdali a já teď spávám v obýváku se psem a muž v ložnici. V ložnici už jsem nespala skoro dva měsíce. A podle toho vypadá plnění manželských povinností... 
Ale musím říct že pejsek je to šikula a rád se učí. Teď už má tři měsíce a na zavolání přiběhne, sedne, dá pac, lehne, učíme se chodit u nohy na volno, za paty a ještě pracujeme na povel k noze, kdy má přijít a sednout si k levé noze. No zatím to vypadá tak že doběhne a vyskočí na levou nohu. Povel za paty není moc známý ale používá se hlavně v dogtrekingu, kdy jdete se psem po úzké stezce nebo v úzké uličce a nechcete aby se pletl pod nohy.
Psíka vozím všade sebou, když jsem v práci mám ho u sebe, když jdu nakupovat beru ho sebou a odkud mě vyhodí tam víckrát nejdu. Což se ještě nestalo.
Je to sice mužův psík, ale mě si zvolil za paničku. Za což jsem velmi ráda.
On si muž sliboval že se sním dostane do kondice, ale nevěřím tomu.
Dost se těším, až na jaro začnem spolu běhat. Teď ještě ne, protože bych ho mohla "zarazit" přestal by růst a správně se vyvíjet. Jinak víte jaké je nejlepší hračka pro psa? Druhý pes.

Mějte se dobře. Vaše Pražena :)

Dva roky prázdnin

Bohužel to nebyly dva roky ale jen dva měsíce. I když nevím, mít je tak dlouho už by to asi hraničilo s anarchií. Přece jen v létě každý poleví a zvolní...

My doma měli na prázdninách mou sestřenku. Holčina je to milá a šikovná. Bohužel před nějakou dobou onemocněla Cronem. A protože se to doma zlehčovalo a zanedbalo, nemoc se začala léčit až v pokročilé fázi. Cron v podstatě moc léčit nejde, lze prodloužit dobu bez příznaků a léčit až problémy které Cron vyvolá. Ale nějaké výsledky se při použití biologické léčby přece jen dostavují. Pro všechny nemocné je ze všeho nejdůležitější psychická pohoda a podpora.
Nechci říct že té se jí doma nedostává, ale jelikož se její rodiče momentálně rozchází tak se to na holčině odráží. Má ráda tatínka a má ráda maminku. Zcela normální a přirozená věc. Jenže tím že se rozchází tak tím trpí a touto nemocí se je snaží nevědomky oba k sobě připoutat. Zjednodušeně řečeno, jsou to zmatky z matky (maminka chce odejít).
No a tuto slečnu jsme měli na prázdninách. Chodily jsme plavat, což byl ze začátku boj, protože se neustále bála že se jí na hrázi znovu otevře rána a dostane infekci. Takže první plavání bylo ve stresu. Jenže máme ve zvyku tak asi hodinu plavat v kuse a pak se jít osušit převlíct a dom. A světe div se :) s takovým postupem se nic neotevřelo a nikde žádná píšťal se neobjevila. Taky jsme ji pořídily pár sukní a doporučily chodit "na ostro". Nejdřív se ostýchala a pak když jsem tak chodila taky tak už to neřešila a zvykla si. Taky jsme posilovaly první čakru, ta  je mezi konečníkem a genitáliemi, ovlivňuje včechny pevné části těla, kořen páteře, nohy, chodidla, kosti, zuby...  Symbolizuje vztah k materiálnímu životu, k rodině, společnosti. Týká se jí zajištění základních potřeb, síla bránit se, prosadit se. Nesoulad se projeví poruchou imunity, nádory konečníku, deprese, nejistota. Jestliže chceme první čakru pročistit musíme přijmout a naučit se ctít svoji rodinu, být ochotni odpustit a  zapomenout. A také tím, že chodíme bosky. (Nevím jak vy, ale já vidím spojitost mezi první čakrou a omezením sacharidů zcela jasně). 
Chodily jsme bosky po venku a boty za celý den kolikrát ani neobuly. I když zpočátku jsme museli opět překonat strach z infekcí, které číhají v trávě :)

Myslím že pro to děvče to byly nejkrásnější prázdniny které zažila.

A později když už bylo posečené obilí a na polích byly kulaté balíky slámy lítaly jsme po nich. Samozřejmě bosky. Skákaly jsme z jednoho balíku slámy na druhý a dělaly na nich kraviny. Zmiňovala jsem se že J. je silný astmatik? A hádejte kolikrát dostala záchvat :)

Sama jsem dlouho nechtěla věřit tomu co strava dokáže. Ale při obědě, kdy jsem udělala grilovanou makrelu s cuketou (Cron nesmí tučné a zbytkovou stravu, ale je pravda, že dát ji jako přílohu cuketu jsem už neměla odvahu) byla najednou během pěti minut jak vyměněná. Dostala bojovnou náladu. A přímo vyrostla před očima. Sice pravda, když jsem se nedívala zabila to pudinkem a pak zas byla trochu skleslá. Ale ta proměna, ač chvilková, byla neuvěřitelná.

Depresi má jako diagnostikovanou nemoc, není to žádný puberťácký úlet. A také se bála lidí. Styděla se někoho zeptat byť jen kolik je hodin. A už v půlce prázdnin zvládla jet busem sama z Brna do Prahy. Vyrostla nám tu nejen psychicky ale i tělesně, dokonce o 5cm.

Bohužel ji doma na primál nikdo držet nebude. Táta tomu nevěří a zdravá strava (ať už konvenční nebo alternativní) mu nic neříká a máma je velmi, velmi závislá na cukru. J. je ještě dítě, to by musela sama chtít a sama se od sacharidů odprostit. Ke všemu spolužačky ji zpracují k tomu že tuk je fuj neboť tak je to ve všeobecném povědomí. Přitom sama ví, jak na ni cukry působí. Bohužel doma v tomhle směru zastání a ani průvodce nemá...

No a aby měla prázdniny ještě zajímavější, v půlce srpna mi muž přinesl štěňátko.
Ale o tom zas příště :)

Místy píšu o nás s -i místy s -y, to proto že všichni, ale většinou jsme všechny :)

  

Ještě stále žiju...

i když to tak možná už ani nevypadalo :)

Stále se snažím žít primál a snažím se jeho myšlenku a ideu šířit dál. Někdy se mi daří víc někdy míň. Jsou lidé kteří mají pochopení, nechají si pár věcí vysvětlit a sami si pak něco nastudují a pak jdou do toho. Pak jsou tací kteří by do toho šli, ale mnohem lépe by se jim alespoň ze začátku dařilo, kdyby měli vedle sebe někoho kdo je povede. No a pak jsou tací kteří o tom nechtějí ani slyšet...

Přes prázdniny jsme měli doma malou sestřenku (psala jsem to v některém z dřívějších příspěvků - 13 let, Cronova choroba, depresivní a plačtivá) a tu jsem se snažila alespoň částečně "osvobodit" od sacharidů. Můžu říct že za ty dva měsíce co byla u nás neměla ani jeden problém který Crona doprovází. Její psychycký stav se na tolik zlepšil že pro ni nebyl problém jet sama autobusem z Prahy do Brna.

Já sama jsem na tom s primal tak, že už mi téměř přešel do krve. Pečivo mi nic neříká, brambory mi nechybí a má milovaná rýže také ne. Mám pár potravin které pro mě mají dominový efekt ale těm se snažím vyhýbat...

Můžete se těšit na další postřehy jedné domestikované ale přesto stéle nezkrotné Praženy :)

Čí so hode, naše hode...

U nás jsou hody. A samozřejmě že všichni zákazníci chtějí mít všechno hotové do hodů. Takže v práci trochu blázinec.
V pátek se mi podařilo, že když jsem dojela domů, muž ještě doma nebyl. Tak jsem se prošla přes město, stavila se v zelenině a v drogérce pro kokosový olej.
Když jsem došla domů, chvilku jsem si udělala veget a pak jsou si šla zacvičit.
Dala jsem si ZWOW 16 a můžu říct že sice žádná sranda, je trochu náročnější, ale neskutečně mě baví.
Pak jsem si ještě dala tabatku se švihadlem. A jak jsem trochu schládla tak vytáhla jsem kolo a jela se projet.
Vyjela jsem p sedmé hodině a rozhodovala se kterou trasou se dám. Měla jsem na výběr ze dvou, jedna měla asi 30km a druhá byla poloviční. No a protože obě jsou pro mě nové a ani jednu neznám rozhodla jsem se pro tu kratší. Nechtěla jsem objevovat tak pozdě Ameriku. A dobře jsou udělala. Ta kratší cesta je velice příjemná, odpočinková a nenáročná. Takže když se budu chtít někdy projet a budu mít málo času nebo se nebudu cítit na nic extra výživného vím kudy.
A protože jsem fanatik (ale jen malinkej) po tom co jsem dojela jsem vytáhla ven na procházku tchýni. Taková příjemná večerní procházka nemůže nikomu uškodit. Určitě je to lepší než poklimbávat u televize. Pokecali jsme a příjemně se prošly. Ono teda kdyby bylo na mě, zvolila bych ostřejší tempo, ale zas nemůžu ju utahat hned na poprvé :)
Ale zpět k hodům. Ty loňský byly ve znamení znovu objevení pohybu. Už je to rok co se snažím znovu víc hýbat a baví mě to. Stejně jak předtím. Teď se divím, že jsem s tím sekla. No, prostě jsem přestala sportovat a začala chodit na rande. Vloni touto dobou jsem měla úctihodných 99kg. A teď jsem holka jak lusk. Celých pět-šest let jsem s mužem seděla na gauči a koukala na bednu, kterou jsme doma sice měli, ale téměř nezapínali. A protože jsem na pohyb byla zvyklá všechno na mě začalo padat a dusit. Tak to jsou události co byly minulé hody a teď k hodům celkově.

U nás jsou hody tři dny. Bývají většinou tři stárci a tři stárky a chasa. V sobotu chodí stárci a chasa zvat celou dědinu na hody. Což může být vyčerpavající, když všade dávají zavdat :) Odpoledne jde průvod od druhé stárky na sólo. V nědělu je to už bez zvaní, chodí se od první stárky. Ale na největší sláva je v pondělí. To je zavádka. K ní se složí každej rok jiná slova a obsahuje ve stručnosti všechny významné věci co se za rohk v dědině staly a i to co dělají nebo čím se živí stárci. Jen jedna část se už roky nemění.

Sůdili se ti ........ s pánem. O tů lůku co je pode dvorem. 

Sůdili se sůdili, sůdit budů eště, o to hezké modrooké děvče.

Místo těch teček má být doplněné třeba Pavlovčácí, nebo Vaconovjáci, ale jelikož nemusíte vedět odkud jsem můžete si tam doplnit co chcete. (Stejně už máte vodítek dost)

Hodové a jiné vzpomínání - ještě jsem našla takové příjemné povídání o hodech minulých.

Bylo to před kobylskýma hodama v roku 1954. Tenkrát se podle tradice hody konaly na dvě strany. U sokolovny „sokolské“ a na prostranství U lípy „hasičské“. Dříve zde bývaly hody „orelské“, ale po zrušení Orla a zákazu jeho činnosti v r. 1948 se konání hodů ujala místní hasičská jednota.

Pořádání hodů na dvě strany probíhalo v pohodě a pochopení. Stárci a stárky se o hodech vzájemně navštěvovali. Vždy se jim zahrálo k tanci sólo, společně se povýskalo, zazpívalo a bylo veselo. Na obou stranách bylo vždy dost hodovníků. I při dobré vzájemné pohodě přece jen existovala určitá zdravá rivalita. Stárci se snažili vytvořit dobré prostředí, mět dobrú muziku, dobře připravené sólo (tenkrát se tancovalo na hliněném sóle, na které se posýpalo suchý jehličí, aby to dobře klouzalo), mět po celé hody čím zavdávat, mět vysokú máju apod. A tak my, co jsme pořádali hody U lípy, jsme také chtěli mět vysokú máju.

Půjčili jsme si z Brumovic od stárků dlúhej a pevnej spodek pro napojení vršku. V sobotu, týden před hody, nás kovářský mistr Tlach, který spojování měl provádět, zavolal a řekl, že spojení neprovede, protože spodek je nahnilej a není dost pevnej. Proto jsem hned v pondělí jel do práce do Hodonína na kole a zastavil se na Zbrodě za Mutěnicama na lesním závodě. Tam tehdy pracoval rodák pan Karel Varmuža.

Ten nám hned vyhověl a v úterý jsme s párem koní jeli pro novej spodek máje. Lesník nám vybral opravdu

pěknej kus, shodil ho, začistil a pomohl naložit.

Spodek byl tak dlúhej, že při výjezdu z lesa na silnicu jsme se nezatočili a zostal „zašprajcovanej“ mezi

stromama. Předek vozu a koně zostáli stát napříč přes silnicu a my nemohli tam ani zpátky. Doprava na silnici se zastavila a my byli bezradní. Naštěstí procházela po silnici rota vojáků, vypřáhli jsme koně a vojáci se po celé délce chopili máje a uvolnili ju. Jak jsme byli rádi! Dodnes jsme jim však zostáli dlužní, ten zbytek vína, co jsme měli, byl pro rotu vojáků přece jen trochu málo. Šťastně jsme dojeli dom a byli jsme rádi, že máme vysokú máju.

A jaké je jiné vzpomínání? Často s vrstevníky vzpomínáme, jak to bývalo dříve jiné. Dnes v dědině není pár koní, kterým by se dalo jet pro máju. Už by se ani nenašla rota vojáků z Hodonína, která by pomohla máju

vynést. Dokonce by se ani neměli kde ubytovat, poněvadž z kasáren v Hodoníně i v širém okolí, jako např. v Mikulově, Břeclavi, Bzenci, Hradišti i jinde, sú z kasáren vybudovány byty, školy, podnikatelské sklady a jiné prospěšné objekty. Je to neuvěřitelné. Kdo z našich předků, ať by žil za monarchie, za 1. republiky, nebo dokonce za komunistů by si pomyslil, že nebudú v okolí i někde jinde existovat kasárna a

že naši mladí chlapci nebudú muset na vojnu. Přejme si, aby nám to vydrželo. Dovolím si připomenút moju nejstarší vzpomínku. Sahá do r. 1938, tehdy můj tatínek a řada jiných odcházela v rámci mobilizace do války. Já jsem tomu tehdy nemohl rozumět, byli mi 4 roky, ale na tú smutnú atmosféru lúčení nikdy nezapomenu.

A proč to uvádím a proč vzpomínám? Hlavně proto, abychom si uměli vážit toho, co je dobrého a uměli se

z toho také radovat. Až budem letos společně pod májú, ať máme dobrú náladu. A když budem tyto řádky pročítat, bude možná vhodná doba zazpívat si tu peknú písničku:

Ešče byly štyry týdně do hodů, už ně

milá zakázala pit vodu,

a já pijem dobré vínko z pohára,

přenocuj ty švarný šohaj do rána ...

Komáři se ženili...

Plus pár tipů na výlet

Minulý příspěvek se mi lehce zvrtl, původně jsem chtěla psát o trochu něčem jiném, ale aspoň vidíte že naše rodina je trochu jiná. V porovnání s ní je ta Vaše vlastně úplně normální. U Vás mýdlo jedí určitě jen malé děti :)

V sobotu jsem byla u rodičů, dopoledne jsme byly s mamkou v práci, odpoledne poklidily (divné slovo když ho vidím napsané) a v podvečer jsme šly ven.
Měla jsem původně v plánu že by jsme se mohly tak kolem čtvrté vybatolit z domu ale jako vždy se nám to nepovedlo. Trochu mě to mrzelo a musím přiznat že jsem byla i lehce rozladěná a možná malinko protivná, ale co už. Holt stalo se.
Když už jsme udělaly všechno co bylo potřeba a slavnostně vytáhly kola a psa, řešily jsme kam pojedem. Málokdy máme dopředu naplánovanou trasu. Pokaždé to řešíme operativně. To znamená, že na příštím rozcestí se rozhodnem jestli do leva nebo do prava. Vždycky jsem toto nesnášela, ale poslední dobou se snažím to neřešit. Co se má stát stane se. I když přiznávám, někdy mi to stále dá hodně práce abych to snášela v klidu.
Dojely jsme na křižovatku a teď kam dál. Mohly bysme do leva, je tam příšernej kopec, ale to nevadí, co vyjedem vyjedem, co nevyjedem vyjdem. OK. Já asi budu muset tlačit hned od začátku, protože moje kolo co mám doma nemá přehazovačku, ale zato má motůrek, ale v tom motůrku není benzín :) Teda je, ale asi pět let starej a zvětralej... Dobře ale to je trasa tak na dvě hodiny a to už je dlouho, to už bude tma. OK. Do leva se nejede. Tak tedy rovno. Další rozcestí bylo jasné. Rovno je státní, vpravo je polňačka. Jedeme do prava. Na této cestě je fajn, že tam nejezdí moc aut. Ale tím pro mě veškerá pozitiva končí. Na horizontu jsou zahrádky a jednu z nich má paní co má neposlušný psi a ti psi jsou velký a troufaj si na nás. A z paní si nic nedělaj. To je jedna pro mě nepříjemná věc. A další je to že část cesty je písková. Z koce a písková. Mám ráda když je cesta z kopce, ale nemám ráda písek. Moji předci sice 40 let chodili a bloudili pískem, ale ne na kole... Musím tam vždycky dávat pozor. Ale Bodeček (kolo na kterém jezdím u rodičů) je příjemný tetkovský kolo, má široké pláště a dobře drží stopu. Občas musím mamce připomínat že tetkovský kolo a traktor je sice oboje od T ale každý znamená něco jiného...
A přesně to byl sobotní případ. Dojely jsme na Kraví horu (Svobodná spolková republika Kraví hora - mají vlastní měnu, vlastního krále a koho by zajímalo víc tak zde jinak moc pěkný tip na výlet) a co dál? Kam pojedeme dál? Na rozhlednu? OK. Kudy? Po silnici? Ne to bysme museli zpátky. OK. Tak tedy vinohradem. A kudy? Tudy? OK. No bylo to spíš KO. Cesta byla do takového krpála že s kolem to bylo opravdu husté. Samozřejmě že to na jetí nebylo. Musely jsme kola vézt vedle sebe. Ale ta chuťovka teprve přišla. V trávě tam bylo asi milion komárů. Okamžitě jsme byly jima obsypané a i pes byl hned celej černej. Jenže nebylo kam utéct. Otočit se nepřipadalo v úvahu. Protože to vážně nebyla cesta po které by se dalo jet, byť dolů. A nahoru to byl pořád kopec kterej neměl konce. Naštěstí komáří úsek nebyl moc velký a pak až se terén trochu umravnil a my naskočily na kola, vybrali si jeden prochu širší řádek a jeli.
No rozhledně bylo živo, výhled krásnej. Chvilku jsme se pokochaly a pokračovaly dál. No a jak jsem říkala, rozhledny bývají většinou na kopci, dál to bylo z kopce dolů. Ale tentokrát už to bylo po lepší cestě. Bylo to z kopce. Hodně z kopce. Na to že Bodeček brzdí klasicky, to je šlápnutím dozadu, to byl moc velkej kopec. A moc serpentin. Jela jsem 12km/h a v očích smrt. Ono taky na tom kopci je bobová dráha. První bobová dráha na jižní Moravě. Opět příjemný tip na výlet a kdo by chtěl vědět víc, tak tady. Projely jsme kolem koupaliště a sjezdovky, kde kupodivu ani na jednom nikdo nebyl :) Sjezdovka je zajímavá tím že je to nejníže položená sjezdovka ve střední Evropě, pro toho kdo rád lyžuje, přidávám odkaz tady. A ještě jsme se chtěly stavit pro kačera na letišti. Kdo ví, ví, kdo neví třeba časem pochopí...
No a tím jsme náš cyklo výlet dovedly téměř do zdárného konce. Sice u letiště jsem měla zážitek, neboť jsme pustili psa, aby se proběhl a on se rovnou zaběhl. Ale jen na chvilku za zajícem, ale jelikož tam v ten moment jezdilo dost aut, byla jsem z toho trochu vyklepaná. Protože jsem jeden moment nevěděla kdo ten ořech je. A když jsem ho viděla a mávla na jedno z projíždějících aut tak paní řidička nechápala proč na ni mávám a raději přidala plyn. Ještě bych asi měla říct že letiště je to sportovní a mezi vinohradama, můžete se kouknout tady. Na Ruzyni bych psa asi opravdu nenechávala se proběhnout :)
Když jsme dojely domů, vzali jsme ještě druhého psa a šly se projít. A jelikož byl opravdu příjemný večer, cáraly jsme po venku do 3/4 na jedenáct. Na kole jsme najely necelých 16 km, ale díky kobercovému náletu komárů a výšlapu s kolem na chrptě byla ta vyjížďka trochu šťavnatější :)

Řeka Ganga ve dnech praní...

Nevím jak u Vás, ale tady je krásně. Možná až trochu moc horko, ale je krásně. Hlavně miluju ty příjemné vlahé večery. To se mi nikdá nechce jít spát. Ještě bych nejraději brouzdala po venku. Ale jelikož vstávám před 3/4 na pět tak už mi rozum říká že bych měla jít v deset spát a ne abych lítala venku...
Ovšem v sobotu jsem byla u rodičů a v neděli tak brzo nevstávám, tak jsem si to náležitě užila. Jinak musím se k něčemu přiznat. Já si natahuju budíka i na neděli ráno. Mám totiž ráda když si užiju co nejvíc z volného dne a nerada bych spala už někdy do desíti hodin. Mám pocit že mi něco uteče. (Někdy jsem jak malá :)
Takže přes den jsme s mamkou udělali něco málo doma, znáte to, takové ty věci co prostě v domácnosti udělat musíte, když je uděláte vidět nejsou, ale když se na to vybodnete tak to vidět jde. Takže jsme po zametaly, umyly země, mamka ještě mezitím dole umyla okna, já uvařila a ještě jsme vypraly. Já vím, pere pračka, ale (opět menší specialitka naší domácnosti) přes léto pereme na dvoře v malé pračičce slizem a dýšťovkou. Znáte mýdlový sliz? Používáme ho běžně  nemůžu si ho vynachválit. Ovšem, připadá mi že do automatky se moc nehodí. Nebo aspoň do mojí. Mamka s ním dělá zázraky i v ní. Takže zpátky ke slizu. Ten se dělá z nastrouhaného mýdla, buď Jelen nebo nějaké jiné, já jednu dobu fandila Lanze ale po tom co jsem ji okoštovala jsem lehce přehodnotila názor, a sody. To se zaleje horkou vodou, opět dýšťovka je nejlepší a zamíchá. Buď můžete u toho stát a míchat nebo nemusíte, ono to zhoustne i tak. Ve většině receptů se uvádí že máte míchat aspoň pět minut, ale věřte tomu že to není podmínkou. Opravdu stačí na jemno nastrouhat a občas zamíchat. Mýdlo je celkem zajímavá záležitost. Dělá se z tuku, je mastné a přitom umývá. A nejlepší je právě obyčejné prací mýdlo a nebo lanolinové, ani jedno nevysušuje.
No a když jsem zmínila to koštování mýdla, to bylo takto. Náš bulík vždycky rád pije mýdlovou vodu na praní. Když pominu že mi tam naplive tak jsem nechápala proč pije právě vodu s mýdlem když má svoji krásnou čerstvou vodičku ve svojí misce (vlastně v kýblíčku). Až onehdy, jsme zcela náhodou učinili pokus. Mamka na dvoře strouhala mýdlo, došla bulina a začala jí olizovat struhadlo. Mamka ju zaháněla se slovy "To je mýdlo, to psi nežerou", ale naše bulina se nedala a byla toho názoru že jo, to je právě to co psi žerou. Tak jí ho nabídla a bulina se na něho vrhla. Nabídla jí ještě jedno a to taky prej není španý, ale to první je lepší. Tak nám to nedalo a jak jsme tak seděli na lavce každá jsme si párkrát lízly mýdla. Měly jsme tam Lanzu a ještě nějaké obyčejnější.
Výsledek experimentu. Mýdlo chutná mastně a lehce slaně. Jedno mělo trošku trpší příchuť. Nikomu se nic nestalo, nikdo nebyl ke koštování mýdla donucen. Jinak musím objektivně říct že jsme musely vypadat srandovně, dvě dospělé baby, sedící na lavce a koštují mýdlo :)

Biochemické procesy po rigoru...

Zní to šíleně že :)
Nejdřív menší slovní hříčka - rigor v rigólu. Nějak jsem si to nemohla odpustit :)

Jednu dobu jsem byla natěšená na steaky. Zcela nepoučena z jakého mase se dělají, jsem se pokusila je udělat z čerstvého hovězího. Krok vedle.
Poučena z nezdaru jsem se jala studovat, kde jsem udělala chybu. Krok vedle číslo dvě.
Pro toho kdo by nevěděl, steak stejně jako roast beef se dělá z uzráleho masa. Není to maso ze sterého bejka. Je to maso odležené, které zrálo určinou dobu za určitých podmínek - při určité vlhkosti, teplotě. Proto je maso na steaky dražší. A taky není víc paleo jídlo než steak. To kdysi kus masiska zapadlo v jeskyni někam mezi šutry a až se našlo pražena ho vymetla, hodila na oheň a hle, první steak byl na světě:)
Můj první pokus se stejky nedopadl vůbec dobře, dokonce tak, že jsem je zatratila do horoucích pekel. Zhodnotila jsem to tak, že takový hnus můžou vymyslet jen američani. Vím roast boeef je spíš Anglie, ale přiznejme si, jejich kuchyně taky není žádný zázrak. A já si na milé steaky vzpoměla znovu a narazila jsem na tento článek. Časem člověk vyměkne. A já taky.
Už se na staření masa dívám jinak. Najednou je mi tato technologie bližší. Ostatně vlci když loví, nejdřív sežerou vnitřnosti, pak za tři dny zbytek. A když se nad tím vším zamyslím, ještě dlouho se to takhle nějak dělávalo i v našich krajích. Těch metod uchvání masa bylo několik, některé už jsou zapomenuté a jiné se používají dodnes. Když se zabilo prase (nebo kravá) nejdřív se zpracovaly vnitřnosti a míň kvalitní části na všechny klobásky, tlačenky, jitrnice. Kvalitní čisté maso se dalo bokem, protože vydrží déle. Buď se ledovalo, když byl led, nebo do škopku či se udilo a nebo se nechalo jak popisuje Borůvka vyzrát. Pro nás je dnes nepředstavitelné, jej pořád otírat. Ale ne vždy bývaly ledničky. Maso zrálo ve sklepě a stejně se do něho chodilo nejmíň třikrát denně. Tak už nebyl problém jej opocené otřít.
Pro zajímavost jsem se ptala rodičů kdy měli ledničku doma a mamka si vzpoměla že když jí bylo 10-11 tak rodiče si jednu pořídily (1970-1971). Do té doby mívaly všechno ve sklepě. Když něco byl potřeba přinést poslali děvčiska a bylo. A taťka ji měli taky tak nějak, ale zapínala se jen na nedělu, když se koupilo maso.
Článek mě nadchl na tolik, že přemýšlím že to taky zkusím. Ovšem asi zůstanu věrna sklepu. Moc se mi totiž nelíbí, že bych musela ledničku větrat. Zas na druhou starnu, náš sklep není nějak moc studený. Ale budu muset trochu vylepšit krabici pod kterou bude maso zrát, protože už lítají muchy a já bych nerada, aby mi to tom mase chodily a sr... .
Takže Borůvka, hrabě Tekeli děkuji za inspiraci.

Chceš žít ahinsá - nežeň sa...

Ahinsá je jeden ze stupňů jógy - zkráceně znamená nenásilí.

Aneb když muž trucuje.
Začalo to celkem nenápadně. Dohodli jsme se s mužem že si v neděli uděláme francouzské brambory. Jasně brambory jsou v šedé zóně, ale přišlo mi to jako zajímavý nápad a jednou za čas se můžou. Já ovšem si dala ještě v noci péct žebra, abych si je mohla dát na večeři nebo v týdnu. Peču je totiž při nízké teplotě cca 120°-150° asi 12 hodin. Ráno jsem vstala, muž už nastěhovaný v obýváku a koukal na telku. Ale neseděl na svojem místečku jak vždycky ale byl natažený na gauči. To nikdy nevěstí nic dobrého, když je natažený na gauči. A taky že ne. On byl normálně na*raný, že jsem si dovolila udělat si maso! Že jsme se snad jasně domluvili na zapečených bramborách. Byl uražený jak malej fakan. A čím víc jsem nechápala o co mu jde, tím víc byl naštvaný. To že on po mě chce něco uvařit a pak do toho ani nedrbne je asi v pořádku, že. Ale když si já něco udělám co jsem předem neoznámila, ó pane to je jiná... Celé dopoledne se mnou nemluvila ani klika od dveří. Pak vstal od telky, šel si dát vanu. A když vylezl dal se do vaření. Udělal si bramborový guláš. No a jak ty brambory krájel a pucoval tak u toho chrochtal. Nasupeně funěl. Když je čistil tak jsem se ještě zeptala jestli je to nutné. Protože předešlý večer mě poučoval o tom, že tyto ranné se nemusí krouhat. No, moc jsem tomu nepomohla. Ale jak se pak najedl, tak trochu vyměkl, a aj po mě pochtíval... Ale po takovém hereckém výkonu jsem tak měla chuť. A z toho vyplývá: Krmte tu bestii. Když je TO nejezené, je to spokojené, stejně jak malé dítě nebo pes...

Když hubne táta...

Tak to je docela sranda.
Nebo aspoň u nás. Každý den mu chystám jídelníček a taky jídlo. V podstatě tak nějak točím pár věcí pořád dokola. Za čtyři týdny má dole cca 2,5 kg a asi 5cm přes bříško.
O víkendu zhřešil trdelníkem a teď má chtě na něco sladkého. Připadá mi to celkem srandovní, já jsem ho pěkně vyčistila od těch všech cukrů a on takhle. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že ač zdravá sladkost, pořád je to sladkost. Tak uvidíme.
Ale stejně je to na takového gentlemana slušný úspěch. Samozřejmě i můj :)

Nedupej, nedupej, náš táta je divokej...

On to ten náš tatínek s tím hubnutím myslí asi vážně.
Včera papkal vše co jsem mu naložila, ani neremcal, jen si teda vymohl kávu s likérem. Dokonce byl na procházce. Šly jsme večer celá rodina a psi na procházku. Večer bylo moc pěkně, takový příjemný vlahý skoro letní večer. (Nebo aspoň tady na jihu Moravy). Procházka to byla takové pro mě příjemná, pro něho spíš výživnější. Byl spokojený, statečně ťapkal, ale bylo poznat že je ucabrtaný. Večer už nic nedělal (taťka je sova a běžně chodí spát kolem 2-3 hodiny) a teď už byl před půlnocí v posteli. Tak jsem zvědavá jak dlouho mu to vydrží.
Už mám pro něho připravené menu na dnes. Uvidíme jestli bude smlouvat a chtít něco jiného než jsem vymyslela. Jo a neodolal a dal si půl čtverečku černé čokolády, ale měl špatné svědomí tak ho pak vyplul :)

Nad střechy domů vzlétly bílé stuhy a byl den druhý...

Tak a zas je tu ráno.
Den druhý.

Mám už po snídani a cítím se perfektně. Mám dnes dost práce, ale zdá se že toho i dost zvládnu.
No uvidíme. Šla jsem spát až lehounce po půlnoci a velmi brzo se vzbudila, už kolem páté. Nevím čím to je ale mám poslední dobou menší potřebu spánku. Dřív bych klidně spala dvanáct hodin a teď mi bohatě stačí 6 a budím se i když ještě nemusím.
Na snídani jsem měla (též je to vykradený recept) paleo mufin z mikrovlnky - slaná verze.
Byl celkem dobrý, ale mám k němu pár výhrad, jednak med jsem tam dávala zbytečně, není ho potřeba, soli jsem dala míň, ale když uberu medu bude to ok, ale hlavně jsem ho trošičku připálila a byl malinko hořký. Takže to musím vypilovat, zkusím ho zítra znovu a přidám recept a foto. Pokud ho nezbufnu dřív než ho stihnu vyfotit.

Co se týká chutí, nálad a jiných psychických či fyzických projevů z přechodu na paleo? Nic moc zatím nepozoruju. Trochu mě bolí kolena, ale není to nic hrozného. Myslím že je to tím že se čistím od uložený kvasinek a solí ze sacharidů. Zní spojení sacharidů a solí přehnaně? Nemyslím si, soli ve smyslu odpadních látek, které způsobují kvasinky které si pochutnávají na cukrech. Ještě další věc, už v noci když jsem se vzbudila jsem měla celkem dobrou náladu a pobrukovala si. Jsem možná cvok, že si v noci zpívám, ale to je jasný důkaz o tom že jsem OOO - Odlišná Od Ostatních :)

Ještě mě dnes čeká jeden zapeklitý úkol, byl za mnou taťka a chce sestavit jídelníček. (Samozřejmě že klasický racionální.) Jenže s ním to bude trochu složitější, jednak jsem s ním i v práci a nepotřebuju aby byl protivný, takže mu to musím dávkovat opatrně, ale co je horší hned tak mu něco nejede. No nějak se s tím musíme poprat. Ani nevím jak mu mám nastavit denní příjem, přece jen je mi 59 a pohyb nemá téměř žádný, pro hubnutí by měl mít asi 1400kcal, ale to je hluboko pod jeho bazál a nějak nechci s ním moc experimentovat. Takže mu to dám asi na hranici bazálu a uvidíme. Základ bude už jen to když si dokáže odpustit všechny ty furtožerky, kokinka, čokoládky a buchtičky...
Takže to je zatím vše, další info bude následovat později.

Návrat ke kořenům?

Bavila jsem se s mamkou o paleu, snažila jsem se jí vysvětlit princip a s části jsme se na některých věcech shodly - že je všude jídlo dost, a že hodně lidí jí z nudy jen tak aby zaměstnaly ruce. Taky si uvědomila, že přes zimu se nám taťka trošku zakulatil a že to budou mít na svědomí všechny ty buchty a dobrůtky které požaduje a vyžaduje...
Co mě ale zaujalo je to jak jedly když byly malé. (Mojí mamince je 52 let a pochází z jižní Moravy). Vzpomínala na to jak rohlíky rodiče téměř nekupovaly, když ji babička jejich matka poslala pro chleba tak pro ten nejobyčejnější. Nějaký buchty a koláče to se u nich nedělaly, jednak nebyl čas a vlastně ani nebyl důvod. Když náhodou matka udělala buchtu tak to byl piškot a ani na něho nic nedávaly. Chleba jídávaly s máslem nebo sádlem a když ani to nebylo, matka potřela chleba perůtkou od pečení masa. Jinak jedly hlavně ovoce a zeleninu, ořechy, jádra z meruňek. A byly (3 sestry:) ) zdravé, lítávaly po všech nemocných spolužačkách - samozřejmě aby rodiče nevěděli, neměli by z toho moc radost :).  Dokonce když byla chřipková epidemie a pár lidí na ni umřelo, jim nic nebylo. Jedly skromně, jednoduše a základ světe div se tvořily tuky. Nebylo to klasické paleo ale "jen" low-carbs diet :), a ne schválně ale prostě se tak jídávalo.
Když u nás některá stařenka slaví stovku (což nebývá nijak vyjimečně) a ptají se jí co tak celej život jedly, vždycky se shodnou - měly rády chleba se sádlem, škvarky, šumajst (kroupy, fazole, škvarky), maso mávávaly rádi "takové to třepotavé" a aby to dobře klouzalo do krku. (Samozřejmě se nadřely, to znamená fyzická práce, která nám mnohdy chybí a tak to doháníme cvičením.)
Podle toho soudím, že něco na tom všem je.
Takže hurá zpátky, ale s rozumem. Nemyslím že by se to mělo nějak hrotit, prostě všeho s mírou.