V pátek se mi podařilo, že když jsem dojela domů, muž ještě doma nebyl. Tak jsem se prošla přes město, stavila se v zelenině a v drogérce pro kokosový olej.
Když jsem došla domů, chvilku jsem si udělala veget a pak jsou si šla zacvičit.
Dala jsem si ZWOW 16 a můžu říct že sice žádná sranda, je trochu náročnější, ale neskutečně mě baví.
Pak jsem si ještě dala tabatku se švihadlem. A jak jsem trochu schládla tak vytáhla jsem kolo a jela se projet.
Vyjela jsem p sedmé hodině a rozhodovala se kterou trasou se dám. Měla jsem na výběr ze dvou, jedna měla asi 30km a druhá byla poloviční. No a protože obě jsou pro mě nové a ani jednu neznám rozhodla jsem se pro tu kratší. Nechtěla jsem objevovat tak pozdě Ameriku. A dobře jsou udělala. Ta kratší cesta je velice příjemná, odpočinková a nenáročná. Takže když se budu chtít někdy projet a budu mít málo času nebo se nebudu cítit na nic extra výživného vím kudy.
A protože jsem fanatik (ale jen malinkej) po tom co jsem dojela jsem vytáhla ven na procházku tchýni. Taková příjemná večerní procházka nemůže nikomu uškodit. Určitě je to lepší než poklimbávat u televize. Pokecali jsme a příjemně se prošly. Ono teda kdyby bylo na mě, zvolila bych ostřejší tempo, ale zas nemůžu ju utahat hned na poprvé :)
Ale zpět k hodům. Ty loňský byly ve znamení znovu objevení pohybu. Už je to rok co se snažím znovu víc hýbat a baví mě to. Stejně jak předtím. Teď se divím, že jsem s tím sekla. No, prostě jsem přestala sportovat a začala chodit na rande. Vloni touto dobou jsem měla úctihodných 99kg. A teď jsem holka jak lusk. Celých pět-šest let jsem s mužem seděla na gauči a koukala na bednu, kterou jsme doma sice měli, ale téměř nezapínali. A protože jsem na pohyb byla zvyklá všechno na mě začalo padat a dusit. Tak to jsou události co byly minulé hody a teď k hodům celkově.
U nás jsou hody tři dny. Bývají většinou tři stárci a tři stárky a chasa. V sobotu chodí stárci a chasa zvat celou dědinu na hody. Což může být vyčerpavající, když všade dávají zavdat :) Odpoledne jde průvod od druhé stárky na sólo. V nědělu je to už bez zvaní, chodí se od první stárky. Ale na největší sláva je v pondělí. To je zavádka. K ní se složí každej rok jiná slova a obsahuje ve stručnosti všechny významné věci co se za rohk v dědině staly a i to co dělají nebo čím se živí stárci. Jen jedna část se už roky nemění.
Sůdili se ti ........ s pánem. O tů lůku co je pode dvorem.
Sůdili se sůdili, sůdit budů eště, o to hezké modrooké děvče.
Místo těch teček má být doplněné třeba Pavlovčácí, nebo Vaconovjáci, ale jelikož nemusíte vedět odkud jsem můžete si tam doplnit co chcete. (Stejně už máte vodítek dost)
Hodové a jiné vzpomínání - ještě jsem našla takové příjemné povídání o hodech minulých.
Bylo to před kobylskýma hodama v roku 1954. Tenkrát se podle tradice hody konaly na dvě strany. U sokolovny „sokolské“ a na prostranství U lípy „hasičské“. Dříve zde bývaly hody „orelské“, ale po zrušení Orla a zákazu jeho činnosti v r. 1948 se konání hodů ujala místní hasičská jednota.
Pořádání hodů na dvě strany probíhalo v pohodě a pochopení. Stárci a stárky se o hodech vzájemně navštěvovali. Vždy se jim zahrálo k tanci sólo, společně se povýskalo, zazpívalo a bylo veselo. Na obou stranách bylo vždy dost hodovníků. I při dobré vzájemné pohodě přece jen existovala určitá zdravá rivalita. Stárci se snažili vytvořit dobré prostředí, mět dobrú muziku, dobře připravené sólo (tenkrát se tancovalo na hliněném sóle, na které se posýpalo suchý jehličí, aby to dobře klouzalo), mět po celé hody čím zavdávat, mět vysokú máju apod. A tak my, co jsme pořádali hody U lípy, jsme také chtěli mět vysokú máju.
Půjčili jsme si z Brumovic od stárků dlúhej a pevnej spodek pro napojení vršku. V sobotu, týden před hody, nás kovářský mistr Tlach, který spojování měl provádět, zavolal a řekl, že spojení neprovede, protože spodek je nahnilej a není dost pevnej. Proto jsem hned v pondělí jel do práce do Hodonína na kole a zastavil se na Zbrodě za Mutěnicama na lesním závodě. Tam tehdy pracoval rodák pan Karel Varmuža.
Ten nám hned vyhověl a v úterý jsme s párem koní jeli pro novej spodek máje. Lesník nám vybral opravdu
pěknej kus, shodil ho, začistil a pomohl naložit.
Spodek byl tak dlúhej, že při výjezdu z lesa na silnicu jsme se nezatočili a zostal „zašprajcovanej“ mezi
stromama. Předek vozu a koně zostáli stát napříč přes silnicu a my nemohli tam ani zpátky. Doprava na silnici se zastavila a my byli bezradní. Naštěstí procházela po silnici rota vojáků, vypřáhli jsme koně a vojáci se po celé délce chopili máje a uvolnili ju. Jak jsme byli rádi! Dodnes jsme jim však zostáli dlužní, ten zbytek vína, co jsme měli, byl pro rotu vojáků přece jen trochu málo. Šťastně jsme dojeli dom a byli jsme rádi, že máme vysokú máju.
A jaké je jiné vzpomínání? Často s vrstevníky vzpomínáme, jak to bývalo dříve jiné. Dnes v dědině není pár koní, kterým by se dalo jet pro máju. Už by se ani nenašla rota vojáků z Hodonína, která by pomohla máju
vynést. Dokonce by se ani neměli kde ubytovat, poněvadž z kasáren v Hodoníně i v širém okolí, jako např. v Mikulově, Břeclavi, Bzenci, Hradišti i jinde, sú z kasáren vybudovány byty, školy, podnikatelské sklady a jiné prospěšné objekty. Je to neuvěřitelné. Kdo z našich předků, ať by žil za monarchie, za 1. republiky, nebo dokonce za komunistů by si pomyslil, že nebudú v okolí i někde jinde existovat kasárna a
že naši mladí chlapci nebudú muset na vojnu. Přejme si, aby nám to vydrželo. Dovolím si připomenút moju nejstarší vzpomínku. Sahá do r. 1938, tehdy můj tatínek a řada jiných odcházela v rámci mobilizace do války. Já jsem tomu tehdy nemohl rozumět, byli mi 4 roky, ale na tú smutnú atmosféru lúčení nikdy nezapomenu.
A proč to uvádím a proč vzpomínám? Hlavně proto, abychom si uměli vážit toho, co je dobrého a uměli se
z toho také radovat. Až budem letos společně pod májú, ať máme dobrú náladu. A když budem tyto řádky pročítat, bude možná vhodná doba zazpívat si tu peknú písničku:
Ešče byly štyry týdně do hodů, už ně
milá zakázala pit vodu,
a já pijem dobré vínko z pohára,
přenocuj ty švarný šohaj do rána ...
Žádné komentáře:
Okomentovat