Ač nemám ráda přílišné poangličťování, nic jiného mě nenapadlo.
Jak možná víte, před časem jsem psala o tom, že bych se ráda zúčastnila Spartan Race. Když jsem to celá nadšená říkala muži, tak se zhrozil a naštval a řval po mě, že ještě jedno jediný kilo a jdu do léčebny. Trochu jsem se zarazila, hodně se naštvala a dnes mě trošku mrzí že jsem mu tohle chování nechala projít. No co už. Příště se nedám. Jenže popravdě řečeno, v té době jsem si ani na Spartana netroufala. Takže jsem ani nijak velice netrénovala. Jen jsem obdivovala všechny, kteří to dají. Taky mi každý říkal, že podle je masakr a že to není pro něho. Kdybych ale našla parťáka, šla bych do toho. Sama jsem si taky netroufala. No a abych mohla obdivovat každého kdo se do tohoto bláznivého počinu vrhnul, byl mi Spartan skoro pod nosem - v sousední dědině. V době kdy jsem každého přemlouvala k účasti a všichni odmítli, jsem se rozhodla že když se nebudu aktivně účastnit podívat se pudu. No a na čumendu se mi přihlásilo o poznání víc lidí. Ale zase realita byla jinde :) Takže na Spartan přijela akorát má sestřenka.
V den D. jsme po práci vzaly auto, a v silné sestavě - mamka, sestřenka, já, prostřední a maličký pes jsme se vidaly na ně. :) Už předem jsem věděla že bude silná účast protože asi tak 14 dní před jsem náhodou mluvila s panem starostou z Bořetic a říkal že už je stop stav že je přes 4.000 účastníků. Když jsem se ho ptala jestli si to půjde taky zkusit tak s úsměvem a vtipem mi odpověděl že on? On určitě ne :) Ještě to trochu protáhl a málem jsem mu skočila na to že poběží v první vlně :)
Když jsme dojely měla jsem trochu obavy z toho, kde nechám my car :) Ale po haluzi bylo místo u nádraží. A po haluzi jsem dostala šanci si natrénovat podélné parkování. Tak jsem se chvilku trápila, ale nakonec se dobrá věc podařila. Před náma byli nějací pánové a mám takový pocit že ještě o minutku déle a nabídli by mi, že mi zaparkují. :) (Což už se mi jednou stalo. A můžu říct že mě to potěšilo, ač jsem s díky odmítla)
Pak jsme se vidaly směr STARTA. Hned na začátku byla velice divácky atraktivní záležitost. Brodění přes Svodnicu - Trkmánku. Ač je Svodnica čistá a žijí v ní ryby a ondatry a byly spatřeni i bobři, bahna tam bylo dost. A jako každé bahno i toto smrdělo. Někteří protestovali, že jsou sto sr...., ale můžu říct že to už opravdu dávno ne. Chvilku jsme postály a pak šly dál k dřevěné stěně. Hodně mě překvapilo, že ji dost lidí dalo. Hned za ní byly tři vyhloubené škarpy naplněné vodou a zemina nebo spíš už bláto před nima. Takže to udělalo takové terénní vlny kdy byla mulda blata, voda, blato, voda... A tady mě zas překvapilo, že to některé slečinky odmítly dát. A raději místo toho dělaly angličáky. Těch mi bylo i trochu líto, protože asi nevěděly do čeho jdou.
Spartan že přece i o tom, že je člověk celý od blata a leze do toho do čeho by normálně nevlezl. Sice ne že bych měla ráda bahenní koupele, ale přece jen tohle se opravdu dalo čekat.
O pár metrů dál bylo převracení pneumatik. Holky měly menší a kluci větší (asi jako vždy). Otočit jednou a zpátky na kolík. Pak následoval brod přes Svodnicu. Toto nebyla překážka, tomu to se nedalo vyhnout. Takže všechny slečinky co si bahno odangličákovaly stejně musely do vody protože to byla součást tratě. Tam jsem ale my už nešly. Aspoň ne dnes.
Vrátily jsme se ke stěně a proti proudu jsme si prošly zbytek trati. Takže od stěny jsme šly mezi sklepy na Kraví Hoře a tak jsme to vzaly vinohradem nahoru podél tratě až k rozhledně. Cestou se mamka a sestřenka vyzuly aby posilovaly první čakru. (Já bohužel musela zůstat obutá, neboť bych musela být po zbytek dne bez kompresivních punčošek a to si ještě vážně netroufám). U rozhledny byla občerstvovací stanice.
Trať pak dál pokračovala mezi terasami nad Němčičkami a Bořeticema až do velmi prudkého stoupání (v našem podání klesání protože jsme šly proti proudu) a na jedné z teras byla další překážka. Tentokrát to bylo tahání pytlů s pískem. Přes dvě terasy. A byl to docela krpál. Kluci měli dvacet a holky deset. Trať pak pokračovala přes silnic do sadů. Marhulových sadů. Ale ještě před tím bylo opět další disciplína. Přechod přes kladinu. Byla dvakrát lomená a díky svému strategickému umístění, kdy běžci museli zdolat prudký kopec a tím byly tak rozhrkaní že tu kládu prostě nedali. Pak na vrchu kopce byla konstrukce která se měla zdolat ručkováním. Vyzkoušela jsem, nedala jsem.
Pak trať pokračovala k první překážce, kdy se měl zdolat balík slámy. Dole jsme koukly na pár posledních překážek. Kdy (opět to beru pozpátku) proběhnutí mezi gladiátory byla už jen maličkost a stejně tak tak přeskok přes oheň.
Po něm byl hod na terč a teprve pak byly ty opravdu výživné překážky. Jako šikmá stěna, kde si všichni úžasně pomáhali. Ač se vůbec neznali. Šikmá sněna se skládala z několika částí. Prvně se muselo vyškrábat na bahenní muldu, skočit do vody a z se po šikmé ploše pomocí lana vyškrábat na nahoru a pak po jakoby žebříku dolů. Tím jak šikmina byla obalená bahnem tak to pekelně klouzalo a právě tady bylo zapotřebí pomoci od někoho kdo už byl navrchu.
U tohoto zastavení byl úžasný dráp. Byl tvrdý, přísný ale intuitivní. Když viděl někoho že na potřebuje spíš povzbudit tak povzbudil a těm slečnám co tuto překážku odmítly dát naordinoval 50 angličáků. Před touto šikminou byl ostnatý drát. Někteří jej dávali technikou válí sudů. Nejlepší bylo to brát při kraji. Protože uprostřed je prověšený a tím pádem o pár centimetrů niž než u kraje. Před ostnatým drátem byla věž pro šplh na laně. To nedala pokud vím žádná holka. A všimla jsem si že nikdo nepoužil techniku kdy si nohama z toho lana uděláte smičku a po ní to jde o něco snáz. Ale na to lano jsem si ani nesáhla a kecám, vím. Jo a lezlo se na něj opět z bahenní koupele. Je možné že bylo těžké a ta smyčka prostě nešla udělat. Věž byla posledním úkolem před brodem. (pořád jsme šly v protisměru). Mezi brody byly dvě překážky. No vlastně tři. Klasická Spartanská stěna. Jednou přes, jednou skrz a jednou pod. Pak brodění se mezi vrbičkama a překonání lanové sítě. Ale toto už jsme neprocházely. Aspoň ne ten den.
Jinak hodnocení je takové že příští rok jdem do toho. Že bysme to všechny daly. Teda zkusily. Samozřejmě je nám jasné že všechny překážky bysme nedaly ale aspoň se pokusily. Nejrychlejší kluk to měl za 35minut. Zajímalo by mě, jestli dal všechno nebo tam kde mu bylo jasné že to nepude dal rovnou angličáky. Prostě jestli doběh k překážce a zkusil. Nebo doběhl a rovnou angličákoval. Počasí moc pěkně vyšlo a další příjemný bonus je to že muž byl v práci. Přijel potom za náma až když jsme to měly celé prošlé. Bude to znít hnusně, ale aspoň nezavazel. Celkově tam byla moc příjemná atmosféra. Jak na takovém pozdně letním festivalu. Ale s tím rozdílem že tam nebyl nikdo ožralý či jinak zhulákaný. (Ač byl čas burčáků. Což pro někoho kdo to nezná je velmi, velmi zrádné).
Mějte se pěkně, nic předem nevzdávejte a zkuste to. Buď dostanete po ní nebo do ní. Vaše Pražena
Žádné komentáře:
Okomentovat