Tři měsíce primal

Krásné pondělní dopoledne.
Mám za sebou první tři měsíce na primal.
Mé poznatky, dojmy a závěry?
Začnu oklikou. Myslím že dozrál čas na menší změny. Ovšem primal se vzdát nechci a ani nehodlám.
Momentálně mám nastudované trochu víc různých stravovacích režimů. Hlavně kvůli malé sestřence která má Cronovu chorobu. A ač u tohoto onemocnění je velmi důležitá psychika, tak správná dieta také udělá svoje.
Paleo, primal, SCD, GAPS - tyto všechny režimy mají jeden společný základ. A tím je vynechání průmyslově zpracovaných potravin a výrazná eliminace sacharidů ve stravě. Stejně jako u primal vynechání těstovin, rohlíků, chleba, prostě obilovin. Také brambor. Občas možná trochu rýže. Ale není podmínkou. Tyto diety se používají při léčbě depresí, schizofrenie, epilepsie. Samozřejmě jako podpůrná léčba. A za mě můžu říct, že pokud se najím v souladu s primal tak opravdu jsem doslova vysmátá. Prostě mi tento systém stravování opravdu dělá dobře. Moc dobře.
Jediné co bych ještě chtěla doladit je to, že bych ráda ještě trochu doladila postavu.
Mám tak nějak pocit že stagnuju. Ráda bych ještě trochu dala dolů tuku.
To znamená že je čas na pár změn. Lehce navýším sacharidy. Ale opravdu jen lehce. Momentálně mám kolem 40-50g sacharidů a ani mi to nedá moc práce. Prostě mi to takhle jde celkem samo. Takže sacharidy navýším tak, abych se vlezla do 80g. Vím, nevypadá to moc logicky, ale za pokus to stojí. Bílkoviny bych ráda držela kolem 100g no a zbytek budou tuky.
Takže mi tak nějak vychází 65% tuků, 15% sacharidů a 20% bílkovin.
V době kdy jsem hubla, se mi celkem osvědčilo si před cvičením dát trochu jogurtu s kouskem ovoce. Myslím že to opět zařadím. Stejně jako používání proteinu po cvičení. Hlavně taky kvůli tomu že mi ještě nějaký zbyl. Nový bych si pravděpodobně momentálně nekupovala.
Budu si teď několik dní zapisovat co jím a kolik toho jím abych to dostala jednak do oka a jednak měla přehled.
Takže můj dnešní jídelníček je zde:
  

Snídaně
rajčata 170g

meruňky čerstvé 110g

olej kokosový BIO 20g

cibule 60g

máslo 30g

vejce slepicí 4x kus

paprika bílá 60 g

Oběd
paprika bílá 80g

Pilos smetana ke šlehání 33% 100ml

olej kokosový BIO 10g

vepřová kýta bez kosti, libová, pečená 100g

cuketa 200g

ledový salát

máslo 20g

Večeře
olej kokosový BIO 10g

máslo 20g

paprika bílá 80g

vepřová kýta libové maso 100 g

cuketa 200g

ledový salát

Bílkoviny 95g, sacharidy 50g, tuky 167g.

Pravda dnes mi tak jak tak koukám opět vychází málo sacharidů, ale zato víc tuků.
Což je dobře, protože když se na jedné straně přidá, na druhé straně se má přidat.

Pokusím se tomuto systému, kdy si budu aspoň trochu hlídat poměry dát tak měsíc.
No a pak se uvidí.
I když mám pocit že už teď to funguje. Vím je to nemožné, ale psychika je opravdu všemocná. A já se teď cítím velice dobře a jsem odhodlaná jít do toho.
Bohužel mě čeká cestovní víkend, kdy budu více méně na cestách, tak jsem zvědavá, jak to budu zvládat.
Ale pokud budu mít pracovní týden v pořádku, víkend už téměř nic nepokazí.

Číslo 5 žije

Zvláštní že mě napadl takový název, hlavně proto že jsem ten film nikdy neviděla...
Ono je spousta filmů co jsem neviděla, teď mám na mysli hlavně těch "holčičích".
Třeba Hříšněj tanec, Jíst, meditovat, milovat, Notthing Hill, Titanic jsem viděla hlavně proto že každej o tom básnil, no řeknu Vám moc mě to nebavilo, usnula jsem. Zato minulý týden jsem viděla film co se mi celkem líbil, je trochu starší, Sběratel kostí. Pozor ne Sběratelé, ale Sběratel. Trochu psycho. Ale jinak dost dobrý.
Ale to není to nejdůležitější co jsem měla dnes na srdci.
Měla jsem kondiční jízdy. Nevím jestli to bylo tak moc na pytel jak si myslím, ale v každým případě jsem kapky nedostala. Papíry mám asi 11 let, ale nikdy jsem nejezdila. Dma mi auto nepučili, muž řízení miluje a má zelená duše pláče. Jenže je docela možně že od příštího grafikonu mi zruší vlak, kterým jezdím. Tak mi moc nic jinačího asi nezbude. No a protože trénink dělá mistra, budu muset trénovat. No uvidíme.
Co se týká mě a primal? Pořád jím žiju, ale už mi to natolik přechází do krve že už mi to ani nepřijde. Momentálně jsem ve stavu, kdy mi stále chutná těch několik jídel co točím do kola a ani mě nenapadne abych dělala nějaké experimenty. Akorát dnes po těch jízdách jsem sežrala téměř celou sklínku arašídového krému od countrylife. Vím arašídy nejsou paleo ale já jedu primal.

Paleo a dovolená

Je možné žít paleo i mimo domov a pryč od svých zažitých rituálů?
Celkem bez problémů, aspoň pro mě.
Udělali jsme si s mužem příjemný prodloužený víkend v Krkonoších.
Původně jsme měla obavy jak půjde primal a dovolená dohromady. Ale pak jsem pochopila, že důležité je to nehrotit a neřešit to. A protože já držím primal v podstatě jen z plezíru (nemám žádné zdravotní problémy) tak jsem si už předem dovolila menší ústupky a prohřešky. A celkem se zadařilo.
Ráno jsem posnídala svoji snídaňovou klasiku - míchaná vajíčka se slaninou a zeleninou a mohli jsme vyjet.
Můj muž má, abych mu nekřivdila, taky své hobby, fotí. A jelikož mi říkal že bysme mohly vyjet dřív a já bych si mohla ulovit kačera (zasvěcení ví, kdo neví třeba pochopí později) tak mi hned došlo že cestou budeme fotit. Muž se dušoval že ne, ale mě to bylo jasné :) No a taky že jo. Jemu se foto ovšem povedlo, zato já odjížděla bez kačera. Grrrr.
Měla jsem nachystanou primal svačinku na cestu, ale nějak nebyla chuť. Takže jsme ji snědli až na místě.
Zato jsem si ulovila nejvíc primal svačinku co to šlo. Na jednom remízku, kde jsme zastavili kvůli focení jsem posbírala lesní jahody. Moc jich nebylo, ale byly výborné. No a než se muž vyřádil s foťákem jak já si na louce zula botky a zkoušela si udělat hvězdu. Sice asi nebyla dokonalá. Ale můj pocit z ní byl skvělý a neuvěřitelně mě to pobavilo a potěšilo a zvedlo náladu.
Můj prohřešek proti primal byl hned co jsme dojeli "domů". Dostali jsme výborný hovězí guláš. Maso jsem snědla, šťávu nechala a k tomu sama zbufla talíř zeleniny co byl pro všechny. Stejně ho nikdo nechtěl :)
Večer jsme si zašli do hospůdky a pozor, opět zábava v téměř primal stylu - hráli jsme šipky. Sice pravda kdybych si měla něco oštěpem ulovit tak jsem nahraná, ale byla to příjemná zábava.
V sobotu jsem opět zhřešila, měla jsem zmrzlinu. Ale jde poznat že už jsem tomu všemu sladkému odvykla. Zdála se mi příšerně sladká. Ale poctivá. S přáteli jsme si šla ulovit ještě jednoho kačera a muž nás počkal u vozu. Musím říct že do takový hrbu jsem už dlouho nelezla. Bohužel opět nic. GPS úplně mimo a díky stromům na sebe ani neviděla. Jenže do kopce se člověk nějak vyškrábe, ale jak dolů? Musím říct, že jelikož jsem chtěla příští rok na Spartan Race tak má mantra po cestě z kopce zněla "Spartáááán. Chceš jet? Tak jdi" Chvilkama jsem spíš jela po prdeli. :)
No a v něděli jsem low-carbs snažení završila chlavou. Ale nutno podotknout že byla pravá ruská, bez všech průmyslových hnusů a moc jí nebylo.

Ještě pár postřehů - je zajímavé jak rychle si tělo znovu zvykne  na cukry. Při vší vůli jsme si dnes (v úterý) musela dát znovu kousek chalvy. Ale zároveň jsem se zařekla že tento kousek už je poslední. Žádné "zítra už zas pojedu primal" ale teď ještě jeden kousek a pak už nic.
Taky je zajímavé, že jsem zvyklá na větší příjem tuků a za pár dnů už mi chybí. Jednak mám pocit že mám méně energie a jednak se cítím taková nedožraná. Prostě akorát na cestě k tomu uděl nějakou krpu.
Možná to bude i tím že jsem dnes posnídala trošinku méňě. Když v jídelníčku po nějakou dobu chybí tak tělo si o to říká. U mě to proběhlo asi tak že jsem za tři dny snědla sklínku arašídového másla. A měla jsem každý den asi dvě hrstě para ořechů. To si normálně dám pár kousků a někdy třeba týden nemám.
Tělo si na změny v jídelníčku dokáže rychle zvyknout, co nás však brzdí a svazuje je psychika.

Naše mini dovolená se nám vydařila. Jen mě teď trošičku mrzí, že jsem se do low-carbs nevrátila hned v pondělí ale že začínám až dnes v úterý. No aspoň že to už bylo primal režimu.
No a taky cvičit začínám až dnes.

Jezte jak pralidi...

Teď se pokusím o takou mini serii kraťoulinkých příspěvků, kde zhrnu co jsem se kde dozvěděla, na co jsem přišla sama a jak to dělám či nedělám já :)

Je spousta věcí na které dojdu sama a vyhovují mi tak se jich držím. Pak Bůhví proč začnu řešit jestli je můj postup a způsob správný a najednou zjistím že všichni to dělají jinak. A právě toho se zaleknu. Pomyslím si něco o tom že jsem divná a začnu jít se stádem. Jenže ejhle, ono to není ono a před tím to bylo lepší. Takže ještě to párkrát zkusím ale pak se pokorně vrátím k mému osvědčenému postupu a raději přestanu řešit že to někdo někde dělá jinak a uvědomím si, že to co je na mě krásné a jedinečné je právě ta divnost a jinakost :) že jsem prostě OOO (odlišná od ostatních). Ale protože zákony vesmíru fungují dokonale a až teprve je-li žák připraven učitel se dostaví, já najednou zjistím že ten můj způsob není vlastně až tak špatný. Jen prostě nejsem šedé stádo a průmětný konzumet ale jedinečná bytost a že to co dělám já má vlastně i nějaké jméno a že to není až taková utopie. A tento okamžik je ten, kdy já si uvědomím že jsme byla trubka, že jsem chtěla splynout ...

Jezte jako pralidi...
Když máte hlad najezte se. Téměř revoluční myšlenka, že :) Když máte hlad nejezte. I toto vypadá celkem logicky. Tak proč se snažíte svačit či večeřet když vlastně ani hlad nemáte? No dobře to by ještě šlo. Ale co to věčné uzobávání něčeho na co vlastně ani pořádně nemáte chuť, ale je to teď zrovna po ruce. Hodně lidí užírá něco, cokoliv jen z dlouhé chvíle. Přiznávám, také jsem to tak dělala. Ale snažím se od odstranit. Později jsem to začala dělat tak že jsem místo něčeho nezdravého začala zobat zeleninu či oříšky nebo ovoce. No toto už je lepší ale také to není taková výhra. Prostě pokud nemáš hlad tak nežer. I když uzobáváte byť něco zdravého není to řešení, je to pouze lehká eliminace. Vašim úkolem je tady toto odstranit úplně. Vsadím se že spouta z Vás jí při televizi nebo při jídle kouká na monitor nebo do novin. Také chyba. Znám to. Mám vyzkoušené, že když se jídlu věnuji nejen že toho sním míň (což při paleu či primal) není až tak podstatné, ale důležité je to že věnujete jídlu Vaši plnou pozornost a jídlo si lépe vychutnáte. Byl by hřích připravovat si jídlo z opravdových ingrediencí a tak ho jenom tak bezmyšlenkovitě zbufnout.
Taky jsem toho názoru, že když jíte v klidu a nic jiného neděláte (neřídíte, nekoukáte na fotbal, nevyřizujete emaily) tak se Vám otvírá trochu jiná dimenze. Podobně jako se při spánku nacházíte v alfa hladině a jste otevřeni vesmíru a jeho myšlenkách, tak něco podobného je pro některé možné dosáhnout i na záchodě (protože jste v jiné vlnové délce a určitě máte vyzkoušené že ty nejlepší nápady Vám chodí na záchodě). Tak při troše trpělivosti (ale nesmíte tlačit na pilu) lze něčeho takového dosáhnout aspoň podle mě i při jídle. Nebo teda lépe řečeno po jídle. Těsně po jídle. Spiš s pár posledními sousty.
Když nestíháte jídlo, nebo nemáte hlad, buďte v klidu pokud vynecháte jedno klidně i dvě jídla a vy večer zjistíte, že jste dnes vlastně jen snídali. Pokud máte hlad, je to OK. Udělejte si míchaný salát s masem nebo vajíčkem, zalejte ho olivovým olejem a v klidu vychutnávejte. Nebo si dejte prostě jednoduše na co máte chuť. Olivovým či kokosovým olejem nemusíte šetřit. V klidu si sedněte a najezte se. A pokud si troufáte vydržet až do snídaně tak je to taky OK. Buď ji udělejte bylinkový čaj, dejte si vanu a běžte dřív spát a nebo si dejte na jídlo třeba jen okurek a ledový salát a pusťte si oblíbený film nebo ještě lepší běžte taky dřív spát. A ráno si udělejte snídani na jakou jste zvyklí nebo máte zrovna chuť. Nesnažte se chybějící příjem ze včerejška dohnat. Šak tělo je moudré a samo si řekne co chce. Najednou možná zjistíte že Vám tento systém dělá příjemně a že Vám vlastě i vyhovuje. A pokud se staně že přes den toho Váš pračlověk snědl víc než měl a opět nemá na večeři chuť tak co Vám brání si dát až dáno snídani?
Tímto nenásilným stylem možná zjistíte, že jste na IF (přerušovaný půst) ani nevíte jak. A že je to vlastně docela fajn.

Prší a venku se setmělo...

Krásné ikdyž trochu chladné pondělní ráno.
Konečně tu máme to co jsme si všichni tak přáli, ale moc se nám to vlastně nelíbí, že. Ochladilo se. Celkem dost se ochladilo. Ale to nic, šak ono to sluníčko zase vyleze.

Dnes se to nebude až tak úplně týkat palea/primal, dnes to bude jen takové odpočinkové. Stejně jako můj víkend. Pražena se povalovala před jeskyní :)
V pátek jsme byly s mamkou na kundalini józe. Znáte kundalini? Vím ten název je hroznej, ale je to jeden z nejstarších směrů jógy. Dlouhou dobu se vyučoval pouze v chrámech a byla do něj zasvěcena jen hrstka lidí. Je to velmi očišťující a po povznášející cvičení. Nejsem ta pravá abych vám o něm mohla vyprávět, ale nebylo by od věci se ve vašem okolí pozajímat a zkusit ji. Je dynamičtější a namáhavější než klasická hata jóga. Pracuje hodně s pocity. Líbí se mi, že je natolik intenzivní, že účinky cítím ihned. Na rozdíl od klasického představování si něčeho imaginárního, opravdu pracujete s vašimi pocity, které jsou velmi silné. Opravdu to stojí za to. Pokud najdete někde kurzy kundalini jógy jen takové maličkost, cvičí se v bílém a je dobré mít pokrývku hlavy. Ať už šátek, šáteček, čepičku či jarmulku. Protože energie je natolik silná, že byste skrze ni mohli přijímat energii někoho jiného. Ne že by to bylo nějak nebezpečné, ale je to zbytečné, protože podle toho co se cvičí za sestavu se uvolňují různě silné energie a různě příjemné či nepříjemné a nemusíte nasávat někoho jiného.

Neděle byla velmi příjemná. A to tak že jsem to ani nečekala.
Ráno ovšem bylo trochu zmatků. V 8:30 jsme šly venčit psi a zároveň se rozhodli že bysme mohly jet na výlet. OK, vlak jede v 9:30, uvidíme jak to stihneme.
Z venčení jsme došly 8:58, ještě jsme nesnídaly. Odchod na nádraží by měl být v rozmezí 9:20-22. Takže nastaly trošičku zmatky. Mamka se nasnídala v pohodě, já to ovšem málem vzdala, protože snídat v takovém časovém presu paleo/primal se bez přípravy zdálo být nemožné. Nakonec jsem to v pohodě zvládla. Najedla se, převlekla se, nachystala jsem si věci, pozamykala a šla na vlak. Mamka byla též připravena, jenže tím že na vlak jela na kole měla ještě nějakou minutku k dobru. Ovšem díky informačnímu šumu o ni došla neboť si nevšimla a já jí neřekla, že ji beru batoh. Tak si chuděra trochu zahysterčila.
Ale dobrá věc se podařila, vlak jsme stihly, bez problémů naložily kola, sebe a psa. :)
Jel cyklovůz a my v něm byly sami. Takže pohoda. No ale pak jsme si všimli že je tam celkem dost tyček a příček a že bysme mohly zkusit shyby. Machrovala jsem, ale nic moc. Dva a ještě podhmatem. Ale pro začátek a napoprvé i to je úspěch. Mamka dala taky dva. Je dobrá.
Kola jsme vyložily v Hodoníně a proti proudu Moravy jeli na Výklopník. (Komu není rady, tomu není pomoci. Opět jsme jeli lužním lesem...) U přístaviště Skalice jsme narazily na třešeně a tak jsme ji praženy jedny ožraly. Víte že jsou třešně zdravé? Obsahují vitamín C, kyselinu listovou (důležité pro mozek a nervy), vápník, železo,jód a draslíku. Třešně (a také višně) se osvědčily jako nejúčinnější lék pro léčbu dny a snižování bolesti a zánětlivosti při artritidě. Jsou výjimečně bezpečné, účinné a rychle působící při odstranění otékání a bolesti. Konzumace už jen několika třešní nebo višní denně působí regulačně na hladinu kyseliny močové v těle a je prevencí proti vzniku dny. Novější studie ukazují, že třešně mají dále velký vliv na léčení cukrovky - a to pomocí barviva antokyan, které v laboratorních testech podporovalo produkci inzulínu o padesát procent. Hormon inzulín přitom tělo produkuje proto, aby snižoval obsah cukru v krvi. Američtí odborníci přitom tvrdí, že třešně mohou pomoci u obou typů cukrovky, na inzulínu závislé i na inzulínu nezávislé. Stav nemocných se po pravidelné konzumaci třešní výrazně zlepšuje. Antokyany jsou svojí povahou rovněž antioxidanty, jež vykazují celou řadu blahodárných účinků na lidské tělo. Chrání cévy a srdce před poškozením, ale také buňky lidského těla před rakovinným bujením.
Třešně dále pomáhají čistit krev, játra a ledviny a jejich konzumace podporuje vyměšování trávicích šťáv a moči.. Třešně rovněž přispívají ke zdravé pokožce – obsahují přírodní látky, které zmírňují ochabnutí pleti a zneškodňují volné radikály. (Bohužel tyto vědomosti nejsou až tak úplně z mojí hlavy, zapracoval i strýček Google). Ještě bych měla dodat, že pokud se snažíte o ketózu tak opatrně, třešně obsahují  12g sacharidů na 100g třešní. Což je asi 25-30 takových střeně velkých kousků. Jo a taky pozor na fleky. Nikdy a ničím to už nejde dolů :)
Výlet se podařil, pěkně jsme se projely a protože správná pražena užívá vitamínu D ze sluníčka bezestrachu tak i já jsem si ho naplno užívala. Opalovací krémy už roky nepoužívám a s brýlemi to také nepřeháním. No ale jelikož pražena byla letos převážně zalezlá v jeskyni a když už vylezla sluníčka bylo pomálu. Tak její alabastrová ramena jsou sluníčkem políbena výrazněji než čekala...

Mějte se pěkně, občas se běžte protáhnout a proběhnout a když někde narazíte na třešně tak si na ně vylezte a klidně je ožerte.

Čí so hode, naše hode...

U nás jsou hody. A samozřejmě že všichni zákazníci chtějí mít všechno hotové do hodů. Takže v práci trochu blázinec.
V pátek se mi podařilo, že když jsem dojela domů, muž ještě doma nebyl. Tak jsem se prošla přes město, stavila se v zelenině a v drogérce pro kokosový olej.
Když jsem došla domů, chvilku jsem si udělala veget a pak jsou si šla zacvičit.
Dala jsem si ZWOW 16 a můžu říct že sice žádná sranda, je trochu náročnější, ale neskutečně mě baví.
Pak jsem si ještě dala tabatku se švihadlem. A jak jsem trochu schládla tak vytáhla jsem kolo a jela se projet.
Vyjela jsem p sedmé hodině a rozhodovala se kterou trasou se dám. Měla jsem na výběr ze dvou, jedna měla asi 30km a druhá byla poloviční. No a protože obě jsou pro mě nové a ani jednu neznám rozhodla jsem se pro tu kratší. Nechtěla jsem objevovat tak pozdě Ameriku. A dobře jsou udělala. Ta kratší cesta je velice příjemná, odpočinková a nenáročná. Takže když se budu chtít někdy projet a budu mít málo času nebo se nebudu cítit na nic extra výživného vím kudy.
A protože jsem fanatik (ale jen malinkej) po tom co jsem dojela jsem vytáhla ven na procházku tchýni. Taková příjemná večerní procházka nemůže nikomu uškodit. Určitě je to lepší než poklimbávat u televize. Pokecali jsme a příjemně se prošly. Ono teda kdyby bylo na mě, zvolila bych ostřejší tempo, ale zas nemůžu ju utahat hned na poprvé :)
Ale zpět k hodům. Ty loňský byly ve znamení znovu objevení pohybu. Už je to rok co se snažím znovu víc hýbat a baví mě to. Stejně jak předtím. Teď se divím, že jsem s tím sekla. No, prostě jsem přestala sportovat a začala chodit na rande. Vloni touto dobou jsem měla úctihodných 99kg. A teď jsem holka jak lusk. Celých pět-šest let jsem s mužem seděla na gauči a koukala na bednu, kterou jsme doma sice měli, ale téměř nezapínali. A protože jsem na pohyb byla zvyklá všechno na mě začalo padat a dusit. Tak to jsou události co byly minulé hody a teď k hodům celkově.

U nás jsou hody tři dny. Bývají většinou tři stárci a tři stárky a chasa. V sobotu chodí stárci a chasa zvat celou dědinu na hody. Což může být vyčerpavající, když všade dávají zavdat :) Odpoledne jde průvod od druhé stárky na sólo. V nědělu je to už bez zvaní, chodí se od první stárky. Ale na největší sláva je v pondělí. To je zavádka. K ní se složí každej rok jiná slova a obsahuje ve stručnosti všechny významné věci co se za rohk v dědině staly a i to co dělají nebo čím se živí stárci. Jen jedna část se už roky nemění.

Sůdili se ti ........ s pánem. O tů lůku co je pode dvorem. 

Sůdili se sůdili, sůdit budů eště, o to hezké modrooké děvče.

Místo těch teček má být doplněné třeba Pavlovčácí, nebo Vaconovjáci, ale jelikož nemusíte vedět odkud jsem můžete si tam doplnit co chcete. (Stejně už máte vodítek dost)

Hodové a jiné vzpomínání - ještě jsem našla takové příjemné povídání o hodech minulých.

Bylo to před kobylskýma hodama v roku 1954. Tenkrát se podle tradice hody konaly na dvě strany. U sokolovny „sokolské“ a na prostranství U lípy „hasičské“. Dříve zde bývaly hody „orelské“, ale po zrušení Orla a zákazu jeho činnosti v r. 1948 se konání hodů ujala místní hasičská jednota.

Pořádání hodů na dvě strany probíhalo v pohodě a pochopení. Stárci a stárky se o hodech vzájemně navštěvovali. Vždy se jim zahrálo k tanci sólo, společně se povýskalo, zazpívalo a bylo veselo. Na obou stranách bylo vždy dost hodovníků. I při dobré vzájemné pohodě přece jen existovala určitá zdravá rivalita. Stárci se snažili vytvořit dobré prostředí, mět dobrú muziku, dobře připravené sólo (tenkrát se tancovalo na hliněném sóle, na které se posýpalo suchý jehličí, aby to dobře klouzalo), mět po celé hody čím zavdávat, mět vysokú máju apod. A tak my, co jsme pořádali hody U lípy, jsme také chtěli mět vysokú máju.

Půjčili jsme si z Brumovic od stárků dlúhej a pevnej spodek pro napojení vršku. V sobotu, týden před hody, nás kovářský mistr Tlach, který spojování měl provádět, zavolal a řekl, že spojení neprovede, protože spodek je nahnilej a není dost pevnej. Proto jsem hned v pondělí jel do práce do Hodonína na kole a zastavil se na Zbrodě za Mutěnicama na lesním závodě. Tam tehdy pracoval rodák pan Karel Varmuža.

Ten nám hned vyhověl a v úterý jsme s párem koní jeli pro novej spodek máje. Lesník nám vybral opravdu

pěknej kus, shodil ho, začistil a pomohl naložit.

Spodek byl tak dlúhej, že při výjezdu z lesa na silnicu jsme se nezatočili a zostal „zašprajcovanej“ mezi

stromama. Předek vozu a koně zostáli stát napříč přes silnicu a my nemohli tam ani zpátky. Doprava na silnici se zastavila a my byli bezradní. Naštěstí procházela po silnici rota vojáků, vypřáhli jsme koně a vojáci se po celé délce chopili máje a uvolnili ju. Jak jsme byli rádi! Dodnes jsme jim však zostáli dlužní, ten zbytek vína, co jsme měli, byl pro rotu vojáků přece jen trochu málo. Šťastně jsme dojeli dom a byli jsme rádi, že máme vysokú máju.

A jaké je jiné vzpomínání? Často s vrstevníky vzpomínáme, jak to bývalo dříve jiné. Dnes v dědině není pár koní, kterým by se dalo jet pro máju. Už by se ani nenašla rota vojáků z Hodonína, která by pomohla máju

vynést. Dokonce by se ani neměli kde ubytovat, poněvadž z kasáren v Hodoníně i v širém okolí, jako např. v Mikulově, Břeclavi, Bzenci, Hradišti i jinde, sú z kasáren vybudovány byty, školy, podnikatelské sklady a jiné prospěšné objekty. Je to neuvěřitelné. Kdo z našich předků, ať by žil za monarchie, za 1. republiky, nebo dokonce za komunistů by si pomyslil, že nebudú v okolí i někde jinde existovat kasárna a

že naši mladí chlapci nebudú muset na vojnu. Přejme si, aby nám to vydrželo. Dovolím si připomenút moju nejstarší vzpomínku. Sahá do r. 1938, tehdy můj tatínek a řada jiných odcházela v rámci mobilizace do války. Já jsem tomu tehdy nemohl rozumět, byli mi 4 roky, ale na tú smutnú atmosféru lúčení nikdy nezapomenu.

A proč to uvádím a proč vzpomínám? Hlavně proto, abychom si uměli vážit toho, co je dobrého a uměli se

z toho také radovat. Až budem letos společně pod májú, ať máme dobrú náladu. A když budem tyto řádky pročítat, bude možná vhodná doba zazpívat si tu peknú písničku:

Ešče byly štyry týdně do hodů, už ně

milá zakázala pit vodu,

a já pijem dobré vínko z pohára,

přenocuj ty švarný šohaj do rána ...

Komáři se ženili...

Plus pár tipů na výlet

Minulý příspěvek se mi lehce zvrtl, původně jsem chtěla psát o trochu něčem jiném, ale aspoň vidíte že naše rodina je trochu jiná. V porovnání s ní je ta Vaše vlastně úplně normální. U Vás mýdlo jedí určitě jen malé děti :)

V sobotu jsem byla u rodičů, dopoledne jsme byly s mamkou v práci, odpoledne poklidily (divné slovo když ho vidím napsané) a v podvečer jsme šly ven.
Měla jsem původně v plánu že by jsme se mohly tak kolem čtvrté vybatolit z domu ale jako vždy se nám to nepovedlo. Trochu mě to mrzelo a musím přiznat že jsem byla i lehce rozladěná a možná malinko protivná, ale co už. Holt stalo se.
Když už jsme udělaly všechno co bylo potřeba a slavnostně vytáhly kola a psa, řešily jsme kam pojedem. Málokdy máme dopředu naplánovanou trasu. Pokaždé to řešíme operativně. To znamená, že na příštím rozcestí se rozhodnem jestli do leva nebo do prava. Vždycky jsem toto nesnášela, ale poslední dobou se snažím to neřešit. Co se má stát stane se. I když přiznávám, někdy mi to stále dá hodně práce abych to snášela v klidu.
Dojely jsme na křižovatku a teď kam dál. Mohly bysme do leva, je tam příšernej kopec, ale to nevadí, co vyjedem vyjedem, co nevyjedem vyjdem. OK. Já asi budu muset tlačit hned od začátku, protože moje kolo co mám doma nemá přehazovačku, ale zato má motůrek, ale v tom motůrku není benzín :) Teda je, ale asi pět let starej a zvětralej... Dobře ale to je trasa tak na dvě hodiny a to už je dlouho, to už bude tma. OK. Do leva se nejede. Tak tedy rovno. Další rozcestí bylo jasné. Rovno je státní, vpravo je polňačka. Jedeme do prava. Na této cestě je fajn, že tam nejezdí moc aut. Ale tím pro mě veškerá pozitiva končí. Na horizontu jsou zahrádky a jednu z nich má paní co má neposlušný psi a ti psi jsou velký a troufaj si na nás. A z paní si nic nedělaj. To je jedna pro mě nepříjemná věc. A další je to že část cesty je písková. Z koce a písková. Mám ráda když je cesta z kopce, ale nemám ráda písek. Moji předci sice 40 let chodili a bloudili pískem, ale ne na kole... Musím tam vždycky dávat pozor. Ale Bodeček (kolo na kterém jezdím u rodičů) je příjemný tetkovský kolo, má široké pláště a dobře drží stopu. Občas musím mamce připomínat že tetkovský kolo a traktor je sice oboje od T ale každý znamená něco jiného...
A přesně to byl sobotní případ. Dojely jsme na Kraví horu (Svobodná spolková republika Kraví hora - mají vlastní měnu, vlastního krále a koho by zajímalo víc tak zde jinak moc pěkný tip na výlet) a co dál? Kam pojedeme dál? Na rozhlednu? OK. Kudy? Po silnici? Ne to bysme museli zpátky. OK. Tak tedy vinohradem. A kudy? Tudy? OK. No bylo to spíš KO. Cesta byla do takového krpála že s kolem to bylo opravdu husté. Samozřejmě že to na jetí nebylo. Musely jsme kola vézt vedle sebe. Ale ta chuťovka teprve přišla. V trávě tam bylo asi milion komárů. Okamžitě jsme byly jima obsypané a i pes byl hned celej černej. Jenže nebylo kam utéct. Otočit se nepřipadalo v úvahu. Protože to vážně nebyla cesta po které by se dalo jet, byť dolů. A nahoru to byl pořád kopec kterej neměl konce. Naštěstí komáří úsek nebyl moc velký a pak až se terén trochu umravnil a my naskočily na kola, vybrali si jeden prochu širší řádek a jeli.
No rozhledně bylo živo, výhled krásnej. Chvilku jsme se pokochaly a pokračovaly dál. No a jak jsem říkala, rozhledny bývají většinou na kopci, dál to bylo z kopce dolů. Ale tentokrát už to bylo po lepší cestě. Bylo to z kopce. Hodně z kopce. Na to že Bodeček brzdí klasicky, to je šlápnutím dozadu, to byl moc velkej kopec. A moc serpentin. Jela jsem 12km/h a v očích smrt. Ono taky na tom kopci je bobová dráha. První bobová dráha na jižní Moravě. Opět příjemný tip na výlet a kdo by chtěl vědět víc, tak tady. Projely jsme kolem koupaliště a sjezdovky, kde kupodivu ani na jednom nikdo nebyl :) Sjezdovka je zajímavá tím že je to nejníže položená sjezdovka ve střední Evropě, pro toho kdo rád lyžuje, přidávám odkaz tady. A ještě jsme se chtěly stavit pro kačera na letišti. Kdo ví, ví, kdo neví třeba časem pochopí...
No a tím jsme náš cyklo výlet dovedly téměř do zdárného konce. Sice u letiště jsem měla zážitek, neboť jsme pustili psa, aby se proběhl a on se rovnou zaběhl. Ale jen na chvilku za zajícem, ale jelikož tam v ten moment jezdilo dost aut, byla jsem z toho trochu vyklepaná. Protože jsem jeden moment nevěděla kdo ten ořech je. A když jsem ho viděla a mávla na jedno z projíždějících aut tak paní řidička nechápala proč na ni mávám a raději přidala plyn. Ještě bych asi měla říct že letiště je to sportovní a mezi vinohradama, můžete se kouknout tady. Na Ruzyni bych psa asi opravdu nenechávala se proběhnout :)
Když jsme dojely domů, vzali jsme ještě druhého psa a šly se projít. A jelikož byl opravdu příjemný večer, cáraly jsme po venku do 3/4 na jedenáct. Na kole jsme najely necelých 16 km, ale díky kobercovému náletu komárů a výšlapu s kolem na chrptě byla ta vyjížďka trochu šťavnatější :)