Jsem kráva :)
Byla jsem slepice.
Byla jsem prase.
A teď jsem kráva.
Pořád jím podle Paleo/Primal protokolu. Mám za sebou Whole30 - respektive 45. A myslím, že i nějaké další před sebou. Už teď vím, že se i na ta budoucí těším.
Když se na tom tak zamýšlím, tak už vlastně jedno jedu. Ale moc mi nesedí si zaznamenávat datum od kdy do kdy. Protože jakmile něco příjmu a dám se do toho nepočítám dny, hodiny ani roky. Prostě je to tak a tak a já jedu.
Takže ano, momentálně jedu Whole30, ale ne jako program, nýbrž jak styl života. Vyhovuje mi to tak, ale když bych měla přijít o pravý Sacher dort nebo vánoční punč od Rathousu, Whole počká :)
Zároveň jsem Bojovník - warrior. Xena.
Raději než jíst ve stresu se postím a najím se až později.
Momentálně jsem vyřadila tropické ovoce, mimo citronu do čaje.
Vlastně více méně všechno ovoce. Ale naše sezonní si ujít nenechám.
Lilkovité - rajčata, papriky, lilky. Opět zařadím až bude jejich čas.
Paleo/Primal dezerty. Ráda je peču, vlastně dělám i klasické a Raw, ale nejím je.
Neznám míru a darmo se jima přecpu...
Mléčné výrobky. Jogurty a tvarohy mi připadají také jako sezonní záležitost.
Máslo není na co mazat.
Sýry. Uzeniny.
Dresinky. Mouku, cukr a cukrovinky.
Skoro to vypadá, že žiju z prány. No někdy by neškodilo :)
pátek 27. března 2015
Nechám si projít hlavou, kam všechny věci plavou...
Asi bych měla začít od začátku.
Znovu. Opět. Zas...
Mám ráda nové začátky. Nové vztahy, nové plány, ptáky a kamarády... .:) I když paradoxně moc nových vztahů nenavazuji. Ale mnohdy jsou ty nové začátky těžké, pro někoho to zároveň znamená konec, pro někoho výzvu... Pro mě jak kdy. Jakmile si nový zvyk upevním a vydržím, už u něj i zůstanu. Mám věrnou povahu.
Takže vlastně o čem to chci psát?
Pořád o tom samém - o mé rodině a o mě a mých psech :)
o vaření
o Crohnově chorobě
o sportu
o kundalini józe
Prostě o životě.
I'll be back...
Ano, jsem zde pořád, i když se tvářím, že neexistuji. I když se Vám může zdát, že neslyším a nenaslouchám.. Jsem stále zde, splývám mezi Vámi a nechávám se unášet proudem života. Někdy lehce. A někdy ze všech sil plavu proti proudu a někdy se jen tak plácám na vlnách života. Někdy je to tajfun a uragán, někdy má sílu jak letní bouřka a někdy se mi zdá, že jsem neviditelná ve tmě...
pátek 11. října 2013
This is SPARTA...
Ač nemám ráda přílišné poangličťování, nic jiného mě nenapadlo.
Jak možná víte, před časem jsem psala o tom, že bych se ráda zúčastnila Spartan Race. Když jsem to celá nadšená říkala muži, tak se zhrozil a naštval a řval po mě, že ještě jedno jediný kilo a jdu do léčebny. Trochu jsem se zarazila, hodně se naštvala a dnes mě trošku mrzí že jsem mu tohle chování nechala projít. No co už. Příště se nedám. Jenže popravdě řečeno, v té době jsem si ani na Spartana netroufala. Takže jsem ani nijak velice netrénovala. Jen jsem obdivovala všechny, kteří to dají. Taky mi každý říkal, že podle je masakr a že to není pro něho. Kdybych ale našla parťáka, šla bych do toho. Sama jsem si taky netroufala. No a abych mohla obdivovat každého kdo se do tohoto bláznivého počinu vrhnul, byl mi Spartan skoro pod nosem - v sousední dědině. V době kdy jsem každého přemlouvala k účasti a všichni odmítli, jsem se rozhodla že když se nebudu aktivně účastnit podívat se pudu. No a na čumendu se mi přihlásilo o poznání víc lidí. Ale zase realita byla jinde :) Takže na Spartan přijela akorát má sestřenka.
V den D. jsme po práci vzaly auto, a v silné sestavě - mamka, sestřenka, já, prostřední a maličký pes jsme se vidaly na ně. :) Už předem jsem věděla že bude silná účast protože asi tak 14 dní před jsem náhodou mluvila s panem starostou z Bořetic a říkal že už je stop stav že je přes 4.000 účastníků. Když jsem se ho ptala jestli si to půjde taky zkusit tak s úsměvem a vtipem mi odpověděl že on? On určitě ne :) Ještě to trochu protáhl a málem jsem mu skočila na to že poběží v první vlně :)
Když jsme dojely měla jsem trochu obavy z toho, kde nechám my car :) Ale po haluzi bylo místo u nádraží. A po haluzi jsem dostala šanci si natrénovat podélné parkování. Tak jsem se chvilku trápila, ale nakonec se dobrá věc podařila. Před náma byli nějací pánové a mám takový pocit že ještě o minutku déle a nabídli by mi, že mi zaparkují. :) (Což už se mi jednou stalo. A můžu říct že mě to potěšilo, ač jsem s díky odmítla)
Pak jsme se vidaly směr STARTA. Hned na začátku byla velice divácky atraktivní záležitost. Brodění přes Svodnicu - Trkmánku. Ač je Svodnica čistá a žijí v ní ryby a ondatry a byly spatřeni i bobři, bahna tam bylo dost. A jako každé bahno i toto smrdělo. Někteří protestovali, že jsou sto sr...., ale můžu říct že to už opravdu dávno ne. Chvilku jsme postály a pak šly dál k dřevěné stěně. Hodně mě překvapilo, že ji dost lidí dalo. Hned za ní byly tři vyhloubené škarpy naplněné vodou a zemina nebo spíš už bláto před nima. Takže to udělalo takové terénní vlny kdy byla mulda blata, voda, blato, voda... A tady mě zas překvapilo, že to některé slečinky odmítly dát. A raději místo toho dělaly angličáky. Těch mi bylo i trochu líto, protože asi nevěděly do čeho jdou.
Spartan že přece i o tom, že je člověk celý od blata a leze do toho do čeho by normálně nevlezl. Sice ne že bych měla ráda bahenní koupele, ale přece jen tohle se opravdu dalo čekat.
O pár metrů dál bylo převracení pneumatik. Holky měly menší a kluci větší (asi jako vždy). Otočit jednou a zpátky na kolík. Pak následoval brod přes Svodnicu. Toto nebyla překážka, tomu to se nedalo vyhnout. Takže všechny slečinky co si bahno odangličákovaly stejně musely do vody protože to byla součást tratě. Tam jsem ale my už nešly. Aspoň ne dnes.
Vrátily jsme se ke stěně a proti proudu jsme si prošly zbytek trati. Takže od stěny jsme šly mezi sklepy na Kraví Hoře a tak jsme to vzaly vinohradem nahoru podél tratě až k rozhledně. Cestou se mamka a sestřenka vyzuly aby posilovaly první čakru. (Já bohužel musela zůstat obutá, neboť bych musela být po zbytek dne bez kompresivních punčošek a to si ještě vážně netroufám). U rozhledny byla občerstvovací stanice.
Trať pak dál pokračovala mezi terasami nad Němčičkami a Bořeticema až do velmi prudkého stoupání (v našem podání klesání protože jsme šly proti proudu) a na jedné z teras byla další překážka. Tentokrát to bylo tahání pytlů s pískem. Přes dvě terasy. A byl to docela krpál. Kluci měli dvacet a holky deset. Trať pak pokračovala přes silnic do sadů. Marhulových sadů. Ale ještě před tím bylo opět další disciplína. Přechod přes kladinu. Byla dvakrát lomená a díky svému strategickému umístění, kdy běžci museli zdolat prudký kopec a tím byly tak rozhrkaní že tu kládu prostě nedali. Pak na vrchu kopce byla konstrukce která se měla zdolat ručkováním. Vyzkoušela jsem, nedala jsem.
Pak trať pokračovala k první překážce, kdy se měl zdolat balík slámy. Dole jsme koukly na pár posledních překážek. Kdy (opět to beru pozpátku) proběhnutí mezi gladiátory byla už jen maličkost a stejně tak tak přeskok přes oheň.
Po něm byl hod na terč a teprve pak byly ty opravdu výživné překážky. Jako šikmá stěna, kde si všichni úžasně pomáhali. Ač se vůbec neznali. Šikmá sněna se skládala z několika částí. Prvně se muselo vyškrábat na bahenní muldu, skočit do vody a z se po šikmé ploše pomocí lana vyškrábat na nahoru a pak po jakoby žebříku dolů. Tím jak šikmina byla obalená bahnem tak to pekelně klouzalo a právě tady bylo zapotřebí pomoci od někoho kdo už byl navrchu.
U tohoto zastavení byl úžasný dráp. Byl tvrdý, přísný ale intuitivní. Když viděl někoho že na potřebuje spíš povzbudit tak povzbudil a těm slečnám co tuto překážku odmítly dát naordinoval 50 angličáků. Před touto šikminou byl ostnatý drát. Někteří jej dávali technikou válí sudů. Nejlepší bylo to brát při kraji. Protože uprostřed je prověšený a tím pádem o pár centimetrů niž než u kraje. Před ostnatým drátem byla věž pro šplh na laně. To nedala pokud vím žádná holka. A všimla jsem si že nikdo nepoužil techniku kdy si nohama z toho lana uděláte smičku a po ní to jde o něco snáz. Ale na to lano jsem si ani nesáhla a kecám, vím. Jo a lezlo se na něj opět z bahenní koupele. Je možné že bylo těžké a ta smyčka prostě nešla udělat. Věž byla posledním úkolem před brodem. (pořád jsme šly v protisměru). Mezi brody byly dvě překážky. No vlastně tři. Klasická Spartanská stěna. Jednou přes, jednou skrz a jednou pod. Pak brodění se mezi vrbičkama a překonání lanové sítě. Ale toto už jsme neprocházely. Aspoň ne ten den.
Jinak hodnocení je takové že příští rok jdem do toho. Že bysme to všechny daly. Teda zkusily. Samozřejmě je nám jasné že všechny překážky bysme nedaly ale aspoň se pokusily. Nejrychlejší kluk to měl za 35minut. Zajímalo by mě, jestli dal všechno nebo tam kde mu bylo jasné že to nepude dal rovnou angličáky. Prostě jestli doběh k překážce a zkusil. Nebo doběhl a rovnou angličákoval. Počasí moc pěkně vyšlo a další příjemný bonus je to že muž byl v práci. Přijel potom za náma až když jsme to měly celé prošlé. Bude to znít hnusně, ale aspoň nezavazel. Celkově tam byla moc příjemná atmosféra. Jak na takovém pozdně letním festivalu. Ale s tím rozdílem že tam nebyl nikdo ožralý či jinak zhulákaný. (Ač byl čas burčáků. Což pro někoho kdo to nezná je velmi, velmi zrádné).
Mějte se pěkně, nic předem nevzdávejte a zkuste to. Buď dostanete po ní nebo do ní. Vaše Pražena
Jak možná víte, před časem jsem psala o tom, že bych se ráda zúčastnila Spartan Race. Když jsem to celá nadšená říkala muži, tak se zhrozil a naštval a řval po mě, že ještě jedno jediný kilo a jdu do léčebny. Trochu jsem se zarazila, hodně se naštvala a dnes mě trošku mrzí že jsem mu tohle chování nechala projít. No co už. Příště se nedám. Jenže popravdě řečeno, v té době jsem si ani na Spartana netroufala. Takže jsem ani nijak velice netrénovala. Jen jsem obdivovala všechny, kteří to dají. Taky mi každý říkal, že podle je masakr a že to není pro něho. Kdybych ale našla parťáka, šla bych do toho. Sama jsem si taky netroufala. No a abych mohla obdivovat každého kdo se do tohoto bláznivého počinu vrhnul, byl mi Spartan skoro pod nosem - v sousední dědině. V době kdy jsem každého přemlouvala k účasti a všichni odmítli, jsem se rozhodla že když se nebudu aktivně účastnit podívat se pudu. No a na čumendu se mi přihlásilo o poznání víc lidí. Ale zase realita byla jinde :) Takže na Spartan přijela akorát má sestřenka.
V den D. jsme po práci vzaly auto, a v silné sestavě - mamka, sestřenka, já, prostřední a maličký pes jsme se vidaly na ně. :) Už předem jsem věděla že bude silná účast protože asi tak 14 dní před jsem náhodou mluvila s panem starostou z Bořetic a říkal že už je stop stav že je přes 4.000 účastníků. Když jsem se ho ptala jestli si to půjde taky zkusit tak s úsměvem a vtipem mi odpověděl že on? On určitě ne :) Ještě to trochu protáhl a málem jsem mu skočila na to že poběží v první vlně :)
Když jsme dojely měla jsem trochu obavy z toho, kde nechám my car :) Ale po haluzi bylo místo u nádraží. A po haluzi jsem dostala šanci si natrénovat podélné parkování. Tak jsem se chvilku trápila, ale nakonec se dobrá věc podařila. Před náma byli nějací pánové a mám takový pocit že ještě o minutku déle a nabídli by mi, že mi zaparkují. :) (Což už se mi jednou stalo. A můžu říct že mě to potěšilo, ač jsem s díky odmítla)
Pak jsme se vidaly směr STARTA. Hned na začátku byla velice divácky atraktivní záležitost. Brodění přes Svodnicu - Trkmánku. Ač je Svodnica čistá a žijí v ní ryby a ondatry a byly spatřeni i bobři, bahna tam bylo dost. A jako každé bahno i toto smrdělo. Někteří protestovali, že jsou sto sr...., ale můžu říct že to už opravdu dávno ne. Chvilku jsme postály a pak šly dál k dřevěné stěně. Hodně mě překvapilo, že ji dost lidí dalo. Hned za ní byly tři vyhloubené škarpy naplněné vodou a zemina nebo spíš už bláto před nima. Takže to udělalo takové terénní vlny kdy byla mulda blata, voda, blato, voda... A tady mě zas překvapilo, že to některé slečinky odmítly dát. A raději místo toho dělaly angličáky. Těch mi bylo i trochu líto, protože asi nevěděly do čeho jdou.
Spartan že přece i o tom, že je člověk celý od blata a leze do toho do čeho by normálně nevlezl. Sice ne že bych měla ráda bahenní koupele, ale přece jen tohle se opravdu dalo čekat.
O pár metrů dál bylo převracení pneumatik. Holky měly menší a kluci větší (asi jako vždy). Otočit jednou a zpátky na kolík. Pak následoval brod přes Svodnicu. Toto nebyla překážka, tomu to se nedalo vyhnout. Takže všechny slečinky co si bahno odangličákovaly stejně musely do vody protože to byla součást tratě. Tam jsem ale my už nešly. Aspoň ne dnes.
Vrátily jsme se ke stěně a proti proudu jsme si prošly zbytek trati. Takže od stěny jsme šly mezi sklepy na Kraví Hoře a tak jsme to vzaly vinohradem nahoru podél tratě až k rozhledně. Cestou se mamka a sestřenka vyzuly aby posilovaly první čakru. (Já bohužel musela zůstat obutá, neboť bych musela být po zbytek dne bez kompresivních punčošek a to si ještě vážně netroufám). U rozhledny byla občerstvovací stanice.
Trať pak dál pokračovala mezi terasami nad Němčičkami a Bořeticema až do velmi prudkého stoupání (v našem podání klesání protože jsme šly proti proudu) a na jedné z teras byla další překážka. Tentokrát to bylo tahání pytlů s pískem. Přes dvě terasy. A byl to docela krpál. Kluci měli dvacet a holky deset. Trať pak pokračovala přes silnic do sadů. Marhulových sadů. Ale ještě před tím bylo opět další disciplína. Přechod přes kladinu. Byla dvakrát lomená a díky svému strategickému umístění, kdy běžci museli zdolat prudký kopec a tím byly tak rozhrkaní že tu kládu prostě nedali. Pak na vrchu kopce byla konstrukce která se měla zdolat ručkováním. Vyzkoušela jsem, nedala jsem.
Pak trať pokračovala k první překážce, kdy se měl zdolat balík slámy. Dole jsme koukly na pár posledních překážek. Kdy (opět to beru pozpátku) proběhnutí mezi gladiátory byla už jen maličkost a stejně tak tak přeskok přes oheň.
Po něm byl hod na terč a teprve pak byly ty opravdu výživné překážky. Jako šikmá stěna, kde si všichni úžasně pomáhali. Ač se vůbec neznali. Šikmá sněna se skládala z několika částí. Prvně se muselo vyškrábat na bahenní muldu, skočit do vody a z se po šikmé ploše pomocí lana vyškrábat na nahoru a pak po jakoby žebříku dolů. Tím jak šikmina byla obalená bahnem tak to pekelně klouzalo a právě tady bylo zapotřebí pomoci od někoho kdo už byl navrchu.
U tohoto zastavení byl úžasný dráp. Byl tvrdý, přísný ale intuitivní. Když viděl někoho že na potřebuje spíš povzbudit tak povzbudil a těm slečnám co tuto překážku odmítly dát naordinoval 50 angličáků. Před touto šikminou byl ostnatý drát. Někteří jej dávali technikou válí sudů. Nejlepší bylo to brát při kraji. Protože uprostřed je prověšený a tím pádem o pár centimetrů niž než u kraje. Před ostnatým drátem byla věž pro šplh na laně. To nedala pokud vím žádná holka. A všimla jsem si že nikdo nepoužil techniku kdy si nohama z toho lana uděláte smičku a po ní to jde o něco snáz. Ale na to lano jsem si ani nesáhla a kecám, vím. Jo a lezlo se na něj opět z bahenní koupele. Je možné že bylo těžké a ta smyčka prostě nešla udělat. Věž byla posledním úkolem před brodem. (pořád jsme šly v protisměru). Mezi brody byly dvě překážky. No vlastně tři. Klasická Spartanská stěna. Jednou přes, jednou skrz a jednou pod. Pak brodění se mezi vrbičkama a překonání lanové sítě. Ale toto už jsme neprocházely. Aspoň ne ten den.
Jinak hodnocení je takové že příští rok jdem do toho. Že bysme to všechny daly. Teda zkusily. Samozřejmě je nám jasné že všechny překážky bysme nedaly ale aspoň se pokusily. Nejrychlejší kluk to měl za 35minut. Zajímalo by mě, jestli dal všechno nebo tam kde mu bylo jasné že to nepude dal rovnou angličáky. Prostě jestli doběh k překážce a zkusil. Nebo doběhl a rovnou angličákoval. Počasí moc pěkně vyšlo a další příjemný bonus je to že muž byl v práci. Přijel potom za náma až když jsme to měly celé prošlé. Bude to znít hnusně, ale aspoň nezavazel. Celkově tam byla moc příjemná atmosféra. Jak na takovém pozdně letním festivalu. Ale s tím rozdílem že tam nebyl nikdo ožralý či jinak zhulákaný. (Ač byl čas burčáků. Což pro někoho kdo to nezná je velmi, velmi zrádné).
Mějte se pěkně, nic předem nevzdávejte a zkuste to. Buď dostanete po ní nebo do ní. Vaše Pražena
úterý 8. října 2013
Mám príma den...
... budík mě nevzbudil, tak jsem se probudil až o půl desáté... (Karel Plíhal, Mám príma den)
Já mám dnes taky príma den.
Je jedna a já už mám úkoly splněny. Výplaty zpracovány, faktury spočítány a rozdány, pohledávky zaplaceny. Ráno jsem byla se psy a teď jdu ještě nakoupit a když jsem tak moc šikovná tak i vysát si my car.
Připouštím že jsem dnes trochu rozverná. Troufám si říct, že to má na svědomí to že jsem důsledněji najela na primal.
Ale podrobnosti Vám zdělím až v dalším z příspěvků.
Sice se možná budete muset nejdřív prokousat jedním nebo možná dvěma psími články ale aspoň si (možná) rozšíříte obzory.
Takže pac a pusu mám to pro dnes v plusu Vaše Pražena :)
Já mám dnes taky príma den.
Je jedna a já už mám úkoly splněny. Výplaty zpracovány, faktury spočítány a rozdány, pohledávky zaplaceny. Ráno jsem byla se psy a teď jdu ještě nakoupit a když jsem tak moc šikovná tak i vysát si my car.
Připouštím že jsem dnes trochu rozverná. Troufám si říct, že to má na svědomí to že jsem důsledněji najela na primal.
Ale podrobnosti Vám zdělím až v dalším z příspěvků.
Sice se možná budete muset nejdřív prokousat jedním nebo možná dvěma psími články ale aspoň si (možná) rozšíříte obzory.
Takže pac a pusu mám to pro dnes v plusu Vaše Pražena :)
Svítí, svíti slunce nad hlavou...
Může to vypadat že jsem poslední dobou vše vypustila a věnuji se jen malýmu psovi.
Není to až tak úplně pravda. Stále jím primál. Stále sportuji. A snažím se rozšiřovat obzory co se týká jak sportu tak výživy.
Čím jsem momentálně pohlcena tak je to kniha Jana Kwasniewkeho - Otimální dieta. Musím se přiznat že jakmile mám volnou chviličku tak okamžitě nalistuju příslušnou stránku a jedu. Teda čtu :)
Co se týká sportu mám novou kettlebell - 12kg. A jde to poznat. Osmička už mi byla malá a tato mi dává chvilkama pěkně zabrat.
Ještě bych se chtěla zmínit o mé nové osobní výzvě. Za poslední rok jsem prošla neuvěřitelnou proměnou a to jak fyzicky tak i psychicky. Zjistila jsem že kromě fotek, kde jsem si zdokumentovávala svou fyzickou proměnu za poslední rok, nemám jednu jedinou. Takže STOP. Budu se víc fotit. Fotím ráda a troufám si samolibně říct že i dobře. Tím mám na mysli že se snažím aby když fotím psi na dvoře nebyly vidět v pozadí hadice, kýble a metle. Aby tam nebyly lidi s usekanýma končetinama a podobně. Takže budu opět víc fotit a občas vyfotím (nebo nechám vyfotit) i samu sebe.
Mějte se pěkně Vaše Pražena
Jede, jede mašinka...
aneb pes se veze.
Měla jsem trochu obavy jak bude malej psík snášet cestování. Přece jen je to cestovní pes.
A můžu říct že cestování miluje. Rád jezdí vlakem. Zatím jezdí zadarmo, protože je maličký. Dokonce tak malý, že kdyby to muselo být a nějaký cvaklístek protestoval tak ho můžu dát do tašky. Jen bohužel když jede vlakem tak mi sedí na klíně. A nevím kdo z nás upadne první do bezvědomí. :) Ráda bych zapracovala na tom, že bude sedět na zemi jak každý druhý pes. Protože až bude škaredě nechci mí na klíně malého mokrého, špinavého potkánka.
No a když jede v autě je to trochu problém. Když řídím já, je vše OK. Dala jsem mu pod přední sedadlo v my car krabici, do ní svetr a kus stromu aby si mohl žužlat. A než vyjedeme z parkoviště už spí. Ale když řídí muž, cpe se mu na pupek. On ho totiž nemívá na klíně jako já, ale z pupíku mu udělal solidní polštář.
Co se týká kola, došel k závěru že ho člověk vymyslel jen proto aby se na něm vozili psi. Mám na kole vpředu košík a tam ho vysadím a on kouká a tváří se jak kdyby to osvobodil. Je teda pravda že mi jednou vyskočil, ale od té doby si dává pozor. Jen se divím že já ho ještě někde nevytřepala, protože přece jen kolo má jinačí stabilitu když se mi vpředu vrtí pes. A když se k tomu přidá polňačka tak chvilkama jenom nadskakuje. Ostatně já taky :)
Mějte se pěkně, vytáhněte kolo a běžte se projet dokud venku hezky. Vaše Pražena :)
Měla jsem trochu obavy jak bude malej psík snášet cestování. Přece jen je to cestovní pes.
A můžu říct že cestování miluje. Rád jezdí vlakem. Zatím jezdí zadarmo, protože je maličký. Dokonce tak malý, že kdyby to muselo být a nějaký cvaklístek protestoval tak ho můžu dát do tašky. Jen bohužel když jede vlakem tak mi sedí na klíně. A nevím kdo z nás upadne první do bezvědomí. :) Ráda bych zapracovala na tom, že bude sedět na zemi jak každý druhý pes. Protože až bude škaredě nechci mí na klíně malého mokrého, špinavého potkánka.
No a když jede v autě je to trochu problém. Když řídím já, je vše OK. Dala jsem mu pod přední sedadlo v my car krabici, do ní svetr a kus stromu aby si mohl žužlat. A než vyjedeme z parkoviště už spí. Ale když řídí muž, cpe se mu na pupek. On ho totiž nemívá na klíně jako já, ale z pupíku mu udělal solidní polštář.
Co se týká kola, došel k závěru že ho člověk vymyslel jen proto aby se na něm vozili psi. Mám na kole vpředu košík a tam ho vysadím a on kouká a tváří se jak kdyby to osvobodil. Je teda pravda že mi jednou vyskočil, ale od té doby si dává pozor. Jen se divím že já ho ještě někde nevytřepala, protože přece jen kolo má jinačí stabilitu když se mi vpředu vrtí pes. A když se k tomu přidá polňačka tak chvilkama jenom nadskakuje. Ostatně já taky :)
Mějte se pěkně, vytáhněte kolo a běžte se projet dokud venku hezky. Vaše Pražena :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)