Den 16. a 17.

   Únava. Velká a překvapující.
   Deprese. Náhlá. Bez příčiny.

   V tomto duchu byl závěr šestnáctého dne. Docela mě to dostalo. Nečekala jsem takový stav po tak dlouhé době. Přes den jsem se cítila dobře. Odpoledne nebo spíš v podvečer, jsem byla s mamkou a psi na procházce. Příjemně jsme se prošly. Byl krásný večer. A už jsem cítila, že něco není v úplně nejlepším pořádku. Že něco je shnilého ve státě Dánském. No, byla jsem to já.

   Po procházce jsem jela domů. A ač jsem měla v plánu ještě cvičit HIIT a sestavu pro posílení aury. Nedokázala jsem to. Převlíkla jsem se. Pustila hudbu. Nedokážu cvičit v tichu. Stála jsem tam a nic. Nedokázala jsem se pohnout. Tak jsem se převlíkla zpátky a jela ještě nakoupit...

  ... Doma jsem místo jakéhokoliv pohybu jedla. Chytla jsem žravku. Šílenou. Sice v rámci protokolu, ale přece. Uvidíme, jaké budou následky. Den 19. to rozkryje.

   Večer jsem usínala smutná, rozhozená a stále hladová.


   17. ráno se mi chtělo spát. Nechtělo se mi cvičit, nechtělo se mi vstávat a ani se jít umýt. Překonala jsem se. Smutek a tíha mi vydržely až skoro do poledne. A taky se mě drží prokrastinace. Nemám ráda prokrastinaci. Je to blbost. Pak se mi totiž kupí prokrastinované mrtvolky ve skříni. Musím je zakopat dřív než začnou hnít a tlít. Grrrr na ně. Jedeme dál.