Poutnice

Jsem znovu na rozcestí.

Nesešla jsem z cesty ani jsem nezabloudila jen jsem se vydala jiným směrem.
Nemůžu říct, že to byla špatná volba. Byla to velmi zajímavá a silná zkušenost.
Jsem za ni vděčná. Ale zároveň doufám, že už ji si nebudu potřebovat projít znovu.

Byla jsem nevěrná všemu tomu, co jsem zde psala. A při tom všem jsem někde cestou ztratila sama sebe. Svou duši, své srdce. Zůstalo jen ego. I rozum to časem vzdal.

Jen Egon, ta malá opička na zadním sedadle našeho vozu, našeho života. Je roztomilá když je hodná. Ale to není vždy. Umí být pěkně opravná. Dokáže vřeštět, kopat do sedadla, nudí se a remcá. Jednou je jí zima, pak horko, pak na ni táhne, pak má hlad a pořád dokola. A my ji buď můžeme poslouchat a snášet její rozmar a vrtochy a nebo ji nějak zabavit a pak se stane kouzlo. Ten dřív otravnej Ego, najednou stihchne a kouká z okna a je tak vlastně docela milou společnicí...

Teď jsem zde. Užívám si života a mám v srdci radost a vděk.
Jistě že už bude všechno trochu jinak, to je přirozené, změnila se doba, změnila jsem se i já.
Ale ráda bych opět sdílela věci co jsou součástí mého světa.